Vyberte si jazyk
Vyhrocení konfliktu mezi Izraelem a pásmem Gazy potvrzuje, že se na scéně objevují noví zprostředkovatelé mírových rozhovorů. Iniciativa je v rukách Egypta, který skoncoval s érou Mubaraka; Turecka, jež si upevňuje pozici regionální mocnosti; a Kataru, který se na mezinárodní scéně objevil sice teprve nedávno, ale zato s dostatečnými finančními prostředky a zájmy (politickými, strategickými a náboženskými), aby se mohl dožadovat místa u jednacího stolu. Změny, které přineslo arabské jaro, jsou tu.
A Evropa? Chybí u toho a ani se na ní nečeká. Její role v konfliktu vždy spočívala v placení účtů, které nebyli schopni uhradit Palestinci a které v řadě případů měli na sebe vzít Izraelci. Šlo o roli, jíž se EU zhostila skvěle a která jí v podstatě ušetřila spoustu starostí. Teď nejde o to, že by se snad Brusel zdráhal platit. Jde o to, že se není schopen domluvit ani na společném prohlášení.
Když ministři zahraničních věcí v pondělí [19. listopadu] tento dokument sestavovali, Británie a Francie žádaly, aby Evropa vyzvala Izrael, aby nepodnikl pozemní ofenzívu, zatímco šéfka evropské diplomacie Catherine Ashtonová za podpory Německa prosazovala svůj pohled na věc.
Na prvním místě odsoudila raketové útoky na Izrael z pásma Gazy. Na druhém uznala právo Izraele chránit před takovými útoky své obyvatele a na třetím místě vyzvala Tel Aviv, aby „jednal přiměřeně a zajistil za každých okolností ochranu civilistů“. Izraelská blokáda Gazy, nejhustěji obydlené oblasti na světě, si zřejmě nezasloužila ani zmínku.
Operaci, kterou Izrael zahájil oficiálně, aby zastavil odpalování raket z letadel a ostřelování z válečných lodí, padlo za oběť minimálně 147 Palestinců, mezi nimiž je mnoho žen a dětí. Zraněných je více než 900 a množství civilních budov je zničených. Ve srovnání se škodami a počtem obětí, které způsobily palestinské rakety (pět mrtvých), nejde o přiměřenost, kterou Evropa požadovala.
Arabské jaro EU zcela vykolejilo. Unie, která v minulosti neustále hovořila o nutnosti demokratizace regionu, přičemž tolerovala autokracie považované za menší zlo než islamismus, si nevěděla s tímto hnutím rady. Ani teď tomu není jinak. Kromě podepisování deklarací, z nichž realita vzápětí udělá jen prázdná slova, se EU de facto vzdává role v řešení konfliktu, který se přitom odehrává ve vzdálenosti pouhých několika kilometrů. Vypadá to, jako by Evropa neměla zájem o region, o který by se zajímat měla.
