Evropu ochromuje strach z neúspěchu

Nevůle Evropanů zbavit se neefektivně fungujících institucí zpomaluje hospodářské oživení. Místo toho by Evropa měla následovat příklad Spojených států, který ilustruje nedávné vyhlášení bankrotu městem Detroit, a nechat beznadějné případy padnout, píše komentátor listu Financial Times.

Zveřejněno dne 1 srpna 2013 v 14:51

Bankrot kdysi prosperujícího Detroitu přichází pouze několik let poté, co stejný osud potkal legendární automobilku General Motors, která ve městě přezdívaném po ní „Motor Town“ nebo „Motown“ sídlí. Oběma kolapsům předcházela desetiletí nezdarů, jedním z nichž byla i neschopnost pohlédnout do tváře realitě.

Bankroty však také symbolizují velkou výhodu Ameriky nad Evropou. Je jí ochota vzdát se beznadějných snah ve prospěch úspěšnějších aktivit. Tato schopnost nechat plány odsouzené k nezdaru padnout není projevem slabosti, nýbrž síly. Pokud se chce Evropa a především eurozóna dostat z krize, měla by se z americké drsné lásky poučit.

Když se podobný gigant zhroutí, nahání to samozřejmě strach. Restrukturalizované pohledávky firmy GM činily 172 miliard dolarů (3,35 bilionů korun). Její rodné město čelí dluhům, které by podle krizového manažera Detroitu Kevyna Orra mohly dosáhnout až 20 miliard dolarů. Velkou část z toho představují ztráty lidí, kteří si byli splacením svých pohledávek naprosto jistí. To je samozřejmě nespravedlivé a postiženým věřitelům nemůžeme mít za zlé, že se všemožně snaží prosadit jejich respektování, tak jako to například detroitské odborové svazy požadují po americké federální vládě.

Celkově jsou ale Spojené státy připraveny, rozhodně víc než Evropa, nechat věcem volný průběh. Nebylo tomu tak vždycky. Legendární odpověď prezidenta Geralda Forda (kterou ve skutečnosti nikdy nepronesl) městu New York v roce 1975 – „jděte se bodnout“ – nakonec skončila dalšími nouzovými půjčkami. V posledních několika letech ale Spojené státy skutečně poslaly banky (Lehman Brothers i mnoho menších), rozsáhlé korporace (automobilový průmysl) i řadu městských zastupitelstev k nejbližšímu konkurznímu soudu.

Archaická Evropa

Tvrdý americký přístup má ale i svou kladnou stránku. [[Riskovat a neuspět v Americe totiž neznamená konec a schopnost postavit se znovu na nohy vyvolává obdiv.]] Bankrot znamená novou šanci a správnou reakcí na něj je podle americké kultury nevzdávat se. Dynamičnost amerického hospodářství má s tímto velkomyslným přístupem k riskování mnoho společného.

Pro Evropana má platební neschopnost mnohem negativnější morální zabarvení. Vyhlásit bankrot tradičně znamená být nadobro označen za nedůvěryhodného. Taková hanba se dá skrýt pouze tím, že člověk byznys nadobro opustí. V minulosti si kvůli ní lidé často i brali život. Vidíme to na archaických pravidlech, která bankrot často ještě dnes regulují, například na jeho dvanáctiletém trvání v Irsku (k jehož reformě by konečně mělo dojít).

Paradoxní je, že tato kulturní alergie nevede jen k vyhýbání se riziku, ale také k tvorbě politik na záchranu těch, kdo riskovali hodně a prohráli. Pro Evropu je myšlenka bankrotu natolik nesnesitelná, že za současné krize raději dluhy bankrotujících sama splácí. A tím také trpí.
Jasně to vidíme na případu Řecka. Věřitelské státy v jeho případě trvaly na tom, že záchranný plán je nepřijatelný. Ale ještě méně přijatelná byla myšlenka, že suverénní evropský stát by mohl nedostát svým závazkům. Půjčky z eurozóny – a z Mezinárodního měnového fondu, který byl k účasti v plánu dotlačen – tak měli den zúčtování oddálit.
A stejně to bylo s bankami. V roce 2010 se irská vláda pokusila o nemožné. Díry v účetních bilancích bank se snažila zaplnit pomocí peněz daňových poplatníků, místo aby finanční instituce prohlásila za nesolventní, chránila drobné střadatele a nechala věřitele, aby si rozebrali zbytky. Když si Dublin uvědomil, že na podobný projekt nemá z daní dostatek peněz, jeho partneři v eurozóně mu vnutili nové půjčky, aby záchranný plán mohl pokračovat. Averze vůči bankrotu znetvořila bankovní politiku i ve Španělsku a dalších zemích.
Realita však jako obvykle nakonec Evropany donutila změnit názor. Řecký státní dluh byl restrukturalizován, došlo k tomu však až poté, co většina výhod restrukturalizace byla nenávratně ztracena, a za předstírání, že je to pro držitele dluhopisů výhodné. Na Kypru sice šlo o malé částky, nicméně scénář záchrany ruských vkladatelů severní Evropa jednoduše nemohla strávit.

Druhé dějství

I tak bude Evropě trvat dlouho, než se z těchto případů poučí. Amerika získala možnost aktivity jednotlivých bank ukončit a ztráty přesunout na jejich věřitele v roce 2010. Většina vlád v EU se k prosazení tohoto důležitého zákona zatím nedostala a bude trvat ruky, než je k tomu Brusel donutí, třebaže na nutnosti takzvaného „bail-in“ se principiálně všechny shodují.
Kolik mohla eurozóna ušetřit, kdyby hned na začátku krize zvolila restrukturalizaci dluhu jako pragmatickou strategii, není jasné. Avšak za několik let bez hospodářského růstu – ve srovnání s pomalým, ale jistým americkým růstem – částečně může břemeno dluhu, které Evropu stále tíží. Jakmile se bilance dluhu v americké ekonomice začaly prudce snižovat, lidé začali znovu utrácet. [[Evropě brání v rozjezdu banky, které nejistě sedí na příliš tenkých kapitálových polštářích]], protože odmítají přeměnit dluh ve vlastní kapitál, když jiné jeho zdroje vyschnou.

Evropa na to může samozřejmě namítnout, že nejhorší bankrot ze všech – Lehman Brothers – ukázal, jak velké škody může napáchat právě lehkost, se kterou se Amerika některých věcí vzdává. A měla by pravdu. Ale i poučení, která z tohoto případu Američané a Evropané vyvodili, jsou velmi odlišná. Spojené státy se snaží ukončit politiku „too big to fail“ [princip, že některé firmy jsou tak velké, že jejich bankrot by ohrozil celé hospodářství], i když se jim to zatím úplně nepodařilo. Evropské snahy se naopak až do kyperské epizody soustřeďovaly opačným směrem a i k těm nejmenším bankám se přistupovalo, jakoby jejich bankrot mohl přivodit podobnou zkázu jako Lehman.

Francis Scott Fitzgerald napsal: „Měl jsem za to, že v amerických životech není místo pro druhé druhé dějství. New York měl však období rozkvětu zažít znovu.“ Fitzgerald mluvil o krachu na burze v roce 1929, který ukončil bouřlivá 20. léta. Evropa se musí poučit z toho, co jí Amerika už mnohokrát ukázala: že přijde i druhé jednání, a za ním ve správný čas i třetí. Tak to bylo v případě GM a tak tomu bezpochyby bude i v Detroitu.

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma