Vyberte si jazyk
Partie, která se hraje v Evropě, je velice složitá. Kolem stolu sedí jen čtyři hráči: Mario Monti, Mario Draghi, Bundesbanka a Angela Merkelová. Každý z nich má svou strategii a spojenectví se mohou v průběhu hry měnit. Pokud partie skončí pozitivně, sníží se italské a španělské spready [rozdíl ve výnosech oproti německým dluhopisům], obsluha dluhu vyjde tyto země levněji, a především tu bude důsledek v podobě závazku, který Montiho kabinet předá vládám, jež se chopí moci po volbách [podle očekávání by měly proběhnout mezi listopadem a dubnem příštího roku]. Tento závazek bude mít v očích trhů vysokou cenu a posílí pozici Draghiho a Merkelové proti jestřábům z Bundesbanky a politickým silám, které je podporují.
Rada guvernérů ECB se má rozhodovat 6. září. V následujících dnech by měl své rozhodnutí zveřejnit Mario Monti. Tento problém by měl být tedy do konce září vyřešen.
Dalším, ještě závažnějším problémem je politický a institucionální kontext této „nekonvenční“ intervence ECB. Jedná se totiž o možný přechod od konfederace evropských vlád k federální Evropě. To jinými slovy znamená, že vlády jednotlivých států „postoupí pravomoci“ federálním orgánům Evropské unie, a to jak již existujícím, které bude třeba každopádně reformovat, tak nově vzniklým, které bude pravděpodobně nutno vytvořit jako doplněk evropských struktur.
Ještě před několika týdny to vypadalo, že Angela Merkelová vsadila všechny karty na vznik federální Unie. Postoj Françoise Hollanda ještě nebyl zcela zřejmý, ale panovaly naděje, že i Francie nakonec uzná nezbytnost tohoto řešení v současném globalizovaném světě. Pokud dnes o této otázce hovoříme znovu, pak proto, že se mezitím situace změnila: téma federální Evropy zmizelo ze scény – kancléřka o něm už nemluví – otázka postoupení pravomocí se omezila na fiscal compact [rozpočtovou smlouvu] a čeká se na rozhodnutí německého ústavního soudu, který se má v nejbližších dnech vyjádřit k [ústavnosti] ESM [Evropského stabilizačního mechanismu]. Pochybuje se dokonce i o uskutečnitelnosti bankovní unie a jednotném dohledu, který by už nebyl svěřen národním centrálním bankám, ale ECB.
Němci chtějí dominovat ekonomicky a nikoliv politicky
Stručně řečeno, jedná se o patrný odklon od projektu, jehož uskutečnění je zajisté na kontinentu rozděleném velkým množstvím jazyků, etnik a tradic velice složité, nicméně absolutně nutné, nemá-li Evropa zapadnout do naprosté politické bezvýznamnosti.
Angela Merkelová zřejmě pochopila dvě věci, kterým možná před několika měsíci nevěnovala pozornost nebo je podcenila. Zaprvé: valné části veřejnosti není představa německé politické nadvlády nad Evropou, v níž by se všechny národní státy včetně Německa vzdaly významné části své suverenity, zrovna po chuti. Němci dávají přednost dobrým obchodům a zachování průmyslové a finanční nadvlády nad Evropou, ale odmítají politickou hegemonii, která by znamenala vysokou odpovědnost a částečnou rezignaci na národní nezávislost.
Za druhé: zdrženlivý postoj mnoha dalších zemí, počínaje Francií a státy severní a východní Evropy, vůči federálnímu projektu. Zejména pak států stojících mimo eurozónu v čele s Velkou Británií a Polskem. Projekt byl tedy až na postoupení určité části suverenity v oblasti evropského rozpočtu, fiskální politiky a obrany společné měny, která, pokud tento politický kontext zmizí, nikdy nebude dost silná na to, aby se stala rezervní měnou, skutečně uložen do šuplíku.
Tím se ale otevírá prostor pro eventuální vyjednávání a iniciativy, jež byly dříve nemyslitelné. Státy zajímající se o federální Evropu by se tak mohly sdružovat mezi sebou. Hrozba, kterou se dříve ohánělo Německo – „my kráčíme kupředu a ostatní mají smůlu“ – když došlo na téma dvourychlostní měny, by se dnes mohla v otázkách postoupení politické suverenity obrátit proti němu.
V konfrontaci s realitou je třeba snít
Kdyby Itálie, Španělsko, Portugalsko, Irsko a Rakousko anebo třeba jen první tři z nich založily, respektive oživily středomořský klub a kdyby v rámci Evropské unii a eurozóny nadále působily nikoliv jako jednotlivé státy, ale jakožto klub s vlastními pravidly a společnými institucemi, přišla by odezva, a to dokonce velice silná. Rozvedu svůj příklad dál: co kdyby členové takového klubu rozvinuli konzultační a přátelské hospodářsko-politické styky s dalšími středomořskými státy – Alžírskem, Marokem, Libyí, Egyptem, Izraelem, Tureckem – styky, které dnes již existují, ale které by už neztělesňovali jednotliví členové klubu, ale klub sám coby jediný partner? A co kdyby byly podobné dohody navázány s celou latinskou oblastí Střední a Jižní Ameriky, především s Argentinou, Brazílií, Uruguayí a Mexikem? Argentina a Brazílie se už nechaly slyšet, že jsou připraveny tento typ vzájemných styků prostudovat a navázat. Nemohl by středomořský klub převzít v tomto směru iniciativu?
Otevírají-li zájmy a imaginace nové horizonty, není vyloučeno, že by se myšlenka federální Evropy mohla opět ujmout. V konfrontaci s tvrdou realitou je občas potřeba snít.
V souvislosti s federální Evropou bych rád zmínil poslední věc. Pokud se dříve nebo později uskuteční, bude nezbytné provést důležité institucionální změny:
1. Evropský parlament by měl být volen na evropských, a nikoliv národních základech.
2. Stejně tak k účasti na referendu o evropských otázkách by měli být přizváni evropští občané, a nikoliv občané jednotlivých států.
3. Mezinárodní systém federální unie by měl být prezidentský na způsob USA, kdy volený prezident jmenuje federální vládu, Parlament dohlíží na činnost vlády, na jmenování spolkových úředníků a zákony týkající se rozpočtu, výdajů a příjmů a kde existuje ústavní soud ručící za federální ústavu.
Když má stát rozměr kontinentu, a tím spíše, nacházíme-li se v globalizovaném světě, musí demokracie zajistit rychlost rozhodovacího procesu, viditelnost představiteli, který kontinent reprezentuje, a občanskou spoluúčast na rozhodování. Základy tohoto projektu se opírají o dělbu moci. Jedná se evidentně o dlouhodobé cíle, ale je potřeba, aby se s nimi veřejnost seznámila a aby o nich debatovala a byla připravena na jejich případné uskutečnění.
