Zpráva Evropská integrace

Federální Evropa na krizi nic nezmění

Pakt konkurenceschopnosti nepředstavuje francouzsko-německý pokus o ovládnutí EU, ale krok směrem k federální Evropě. Vytvoření evropské „hospodářské vlády“ však dopady finanční krize na eurozónu nezmírní, domnívá se sloupkař listu Times Anatole Kaletsky.

Zveřejněno dne 9 února 2011 v 15:53

Pokud vím, David Cameron nedal žádným způsobem najevo, že by mu francouzsko-německý plán na vytvoření federální Evropy, který byl minulý pátek představen na summitu EU, nějak vadil. Návrhy, o kterých se oficiálně mluví jako o „paktu konkurenceschopnosti“, Nicolas Sarkozy a Angela Merkelová s hrdostí označili za dlouho potřebný plán „evropské hospodářské vlády“. Jeho cílem je harmonizace šest velice kontroverzních oblastí národního hospodářství a sociální politiky států eurozóny, kterými jsou: firemní daně, penzijní systém, kolektivní vyjednávání o mzdách, studijní kvalifikace, limity veřejného zadlužení a režimy managementu problémových bank.

Vzhledem ke Cameronově euroskeptickému založení by mohla absence jakékoliv opozice vypadat jako překvapení. Proč je britská vláda ohledně tohoto mílového kroku na cestě EU k federálnímu uspořádání tak viditelně uvolněná? Tato reakce pramení z nesprávného úsudku historických rozměrů, podle nějž je krok směrem k hospodářskému federalismu v současné době jednoduše nevyhnutelnou ad hoc reakcí na finanční krizi v Řecku, Irsku a Španělsku, kterou v roce 2008 spustilo splasknutí realitní bubliny.

Naděje ve Whitehallu [vládní okrsek v Londýně] se opírá o to, že po skončení krize se od centralizačního programu potichu upustí, anebo se tento proces dokonce zvrátí. Pravděpodobně tomu však bude právě naopak. Nové instituce a dohody, které z krize eura vzejdou, budou stálými rysy evropské politické scény, jež se postupně vyvíjí v plnohodnotnou federální vládu, na níž Jacques Delors, Helmut Kohl a Margaret Thatcherová pohlíželi jako na nevyhnutelný důsledek evropského rozhodnutí vytvořit jednotnou měnu a měnovou unii.

Federalistická agenda se alespoň rozhýbe

Plán, který byl minulý týden na summitu představen, je jasným příkladem tohoto procesu. Navrhovaná harmonizace daňových, pracovních a penzijních politik nemá žádnou přímou souvislost s krizí eura a Řecku a Irsku to k vylepšení bonity nepomůže. Právě naopak: Pokud by bylo Irsko donuceno harmonizovat výši svých daní na německou či francouzskou úroveň, zaplatilo by za to odlivem kapitálu a zvýšením nezaměstnanosti. Centralizace kolektivního vyjednávání o mzdách by zas chudším státům vůbec neumožnila zvýšení vlastní konkurenceschopnosti založené na využívání levné pracovní síly, vytvořila by mechanismus na ochranu vysokých německých a francouzských platů a sociálních odvodů. Zkrátka a dobře, návrhy představené minulý týden nebyly ani tak pokusem vyřešit krizi eura, jako spíš snahou ji využít k rozpohybování eurofederalistické agendy, která řadu let přešlapovala na jednom místě.

Newsletter v češtině

Zvlášť Německo krizi pojalo jako skvělou příležitost k propagaci své vize federální Evropy, ve které jsou všechny členské státy nuceny se podřídit přísným rozpočtovým pravidlům a centralizovanému kolektivnímu vyjednávání o platech, poskytování štědré sítě sociálního zabezpečení a vybírání relativně vysokých daní, které jsou nutné k jejímu financování. V mnoha ohledech se jedná o atraktivní model, který však pravděpodobně v chudších a méně ukázněných státech jižní a střední Evropy nebude fungovat.

Zatím má Německo výhodu, ale ve chvíli, kdy se podaří krizi zastavit, se mocenské vztahy rychle změní. Jakmile se Německo jednou zaváže k neodvolatelným finančním garancím za dluhy ostatních států eurozóny, politické podmínky, které si vymínilo jako quid pro quo, jistě pomalu vyjdou do ztracena. Je téměř jisté, že zdánlivě „automatické“ pokuty za porušení rozpočtových pravidel, jejichž prosazení Německo pravděpodobně získá výměnou za své finanční garance, budou rychle ignorovány stejně jako předtím „ustanovení o zákazu sanace“, podle něhož členové eurozóny nikdy neměli ručit za dluhy ostatních.

Moc připadne Komisi

To samé může platit ohledně důrazného požadavku Německa, aby se harmonizace EU nadále řídila spíše na úrovni vrcholných představitelů členských států než komisařů EU v Bruselu. Komise poskytuje jediný mechanismus pro implementaci mezivládních rozhodnutí a vše v dějinách EU napovídá, že právě ona získá naprostou kontrolu. Ostatní členské státy eurozóny jsou kromě toho rozhodnuty odmítnout nadvládu Německa i francouzsko-německého vedení. Postarají se o to, aby se hlavní odpovědnost za „hospodářskou vládu“ rychle přesunula na Komisi, bezprostředně poté, co se Německo zaváže ke garancím za finanční stabilitu eura, které nebude možné vzít zpět, čímž přijde o svou moc v podobě veta.

Otázka veta nás zavádí zpět k postoji Británie. Britská vláda považuje německé preference mezivládních mechanismů za něco velice uklidňujícího a vývoj v EU, který se omezuje na eurozónu, ji vůbec neznepokojuje. Ale domnívat se, že by Británie mohla zabránit další integraci EU, je iluzorní. Ve chvíli, kdy 17 členských států eurozóny neúprosně směřuje k hospodářské a politické unii, se zájmy tohoto soudržného bloku ve všech institucích EU stanou ještě dominantnějšími.

Země bez eura, zejména Británie, pak budou muset čelit realitě vícerychlostní Evropy s plně integrovaným federálním jádrem a mnohem volnější koalicí obchodních partnerů mimo něj. Tato volnější Evropa má něco do sebe, ale řada za sebou jdoucích britských vlád se jí několik desetiletí snažila zabránit. Dnes je životní realitou.

Pohled z Belgie

Angela Merkelová má pravdu

„Nikdo pro nás nedělá víc než Angela Merkelová,“ ujišťuje Bart Sturtewagen. Úvodníkář listu De Standaard nerozumí tomu, proč německá kancléřka sklízí za svůj návrh na vytvoření paktu konkurenceschopnosti tolik kritiky. „Díky Německu už došlo k oživení belgické ekonomiky,“ tvrdí Sturtewagen, který dále soudí, že bez „důrazného postoje Merkelové“ by finanční trhy spekulovaly proti euru ještě víc. „Úrokové sazby neklesají pouze v Německu, ale také ve slabých zemích eurozóny, jako je Belgie, které musejí platit navýšené úroky, tzv. spread“. Sturtewagen nesdílí kritický názor některých ekonomů, kteří považují „Německo Angely Merkelové za tvrdé a egostické“: „Německá prosperita musí být sdílená, má-li být trvalá. K tomu ale může dojít jedině tehdy, dají-li země eurozóny najevo, že jsou připraveny odvést svůj díl práce.“ „Bez konvergence politik není tento projekt trvale udržitelný,“ uzavírá novinář.

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma