Vyberte si jazyk
Guimarães, krásné portugalské město čítající zhruba 50 000 obyvatel a metropoli subregionu Ave na severu země, obklopuje krize, vlastně hned několik souběžných krizí. V 80. a 90. letech začaly obrovské textilní továrny, které se tyčily v celém údolí, vzdávat svůj boj se silnou čínskou konkurencí. Od té doby živoří jako staří nepotřební dinosauři.
Samotný zachovalý střed historického města ležícího ve stínu starobylého hradu je obklopen prázdnými továrnami s vyhaslými zděnými komíny. Ale obyvatelé města se rozhodli vrátit jim život, zaplnit je obrazy, koncerty a divadelními hrami, a tím se zároveň pokusit zachránit i sebe samotné. V sobotu zažilo toto město ležící zhruba 150 kilometrů od španělského Viga svou premiéru jako Evropské hlavní město kultury. Díky tomuto titulu bylo možno přestavět řadu továren na kulturní scény, promítací sály či ubytování pro umělce, kteří získali stipendium. Inovovat, nebo zemřít.
Město se filmařů nehodlá vzdát
Továrna Ramada, někdejší už dlouhá léta zavřená koželužna, se od září stane sídlem grafického institutu, ale ještě předtím poslouží jako zkušebna místnímu orchestru. Továrna ASA ležící mimo Guimarães v obci Vizela e Santo Tirso se ve své době specializovala na výrobu přikrývek a ručníků a výrobu ukončila definitivně v roce 2006. Nyní se díky soukromému investorovi promění v obchodní centrum s levnými obchody. Ale nejprve bude jejích 24 000 metrů čtverečních plochy hostit významné výstavy výtvarného umění.
A ve strašidelné továrně hraběte z Vizely, v níž v 19. století pracovalo více než 4 000 zaměstnanců a která měla dokonce i vlastní měnu, natočí společnými silami film [španělský režisér] Víctor Erice a další filmaři jako Jean-Luc Godard či Aki Kaurismäki (tento Fin žije nedaleko Guimarães). Město však nehodlá dopustit, aby jej filmaři navštívili jen kvůli roku 2012 a hned poté zase odjeli. Najalo proto produkční tým ve snaze učinit z Guimarães filmařskou destinaci. „Už máme přislíbenou tvorbu na rok 2013, která se měla původně točit ve východní Evropě. Podle svých slov by sem rád přijel točit i sám Erice,“ ujišťuje Rodrigo Areias, který má v Guimarães v rámci Evropského hlavního město kultury na starost audiovizuální sektor.
Místní titul chápou hlavně jako příležitost
Areias to vysvětluje na příkladu další bývalé továrny v Guimarães, která byla – díky impulzu od skupiny místních mladých architektů – přestavěna na Centrum umění a architektury. Každá místnost má své zvláštní určení, od ubytování pro pozvané zahraniční umělce až po audiovizuální laboratoře zaměřené na animační roboty a mobilní vychytávky, které by udělaly radost každému bláznovi do informačních technologií, vlastně každému bláznovi vůbec.
„Sem chodí lidé z města v noci,“ vysvětluje Areias s úsměvem. Možná, že se tajemství skrývá v tom, že město, lidé z tohoto města, které bylo v roce 2001 zapsáno na Seznam světového dědictví UNESCO, prožívají titul hlavního města kultury spíše jako příležitost než jako slavnost. Podle mnohých je tato příležitost jako vlak, který možná už nikdy více nepřijede. Ti, kteří jej vypravují, v tom mají jasno: „Nechceme, aby přijela Berlínská filharmonie, která je navíc velmi drahá, zahrála, což umí skvěle, a poté se rozloučila,“ vysvětluje jeden z mluvčích kandidatury. „Chceme udělat něco, co přetrvá, co přispěje k tomu, aby se město někam posunulo a s ním i jeho obyvatelé,“ dodává. Z toho vyplývá i motto celé akce: „Účastním se.“ Placky s těmito slovy mají připíchnuty na klopách či bundách skoro všichni obyvatelé Guimarães.
S hubeným rozpočtem bylo zapotřebí vsadit na představivost
Rozpočet je poměrně hubený