Jak vytvořit evropskou identitu

Navzdory rozmanitosti dějin jednotlivých členských států EU i skutečnosti, že občanská podpora evropského projektu od začátku krize neustále klesá, má podle irského politologa Unie vše potřebné k tomu, aby vytvořila společenství s jedinečnou a sdílenou kulturní identitou.

Zveřejněno dne 4 prosince 2013 v 16:56

Pro ty, kdo se zabývají výzkumem nacionalismu, představuje vývoj v Evropské unii tak trochu oříšek. Zatímco její instituce rozšiřují pole působnosti a počet členských zemí roste, není překvapením, že se EU snaží v občanech posílit pocit evropské identity.
V Evropě národních států však jde o zcela unikátní problém. Velké národy, které byly vychovány se silným vědomím národní identity – Němci, Finové nebo například Irové – se tohoto pocitu jen těžce zbavují. A to do té míry, že loajalita k vlastnímu národu občanům znemožňuje vytvářet si hlubší závazky vůči Evropě, což brzdí budování pevné evropské nadstavby. Proces posilování evropských institucí mezitím pokračuje Jak je to možné?
Není pochyb, že Evropská unie se v roce 2013 velmi liší od EHS, do které Irsko v roce 1973 vstoupilo. Přesný cíl evropského projektu je jen málokdy přesně definován – místo toho zůstává jakýmsi předpokladem, na němž se údajně všichni shodneme. Je-li jím však alespoň částečně federace členských států, je nutné uznat, že jsem dosáhli nemalého pokroku.
EU v současnosti řídí politické a byrokratické struktury, které jsou sice dost zvláštní, ale v mnoha rysech připomínají instituce federálního státu.
Unii zatím chybí dva podstatné aspekty skutečné federace: nedisponuje vojenskou a obrannou silou, která by jí umožnila prosazovat svá pravidla a bránit své zahraniční zájmy. Navíc se o své diplomatické služby dělí s členskými státy, místo aby tyto funkce řídila samostatně.
Rovněž postrádá mnohé ze znaků, které historicky napomáhaly tvorbě národní identity. Místo společné řeči je tu jazykový kaleidoskop. Je pravda, že jisté prvky společné kultury lze najít v náboženské minulosti kontinentu, navzdory hlubokým svárům, které křesťanskou tradici západní Evropy poznamenaly. Role, kterou náboženství v Evropě hraje, však dnes klesá.

Mocný mýtus

EU má nicméně veškeré ingredience nutné k tomu, aby si vytvořila mocný mýtus o své minulosti, která sahá až do dob římského impéria. A má i další prvky, o které se nacionalistické ideologie obecně opírají – symboly, včetně hymny a vlajky, i společnou mírovou „misi“, kterou si sama určila. Co víc, nechybí jí ani to, co je ve formování společné identity snad to nejdůležitější – možnost vymezovat se vůči „druhým“. Tuto roli dříve zastával Sovětský svaz, dnes má však Unie k dispozici hned několik dalších kandidátů.
Vměstnat rozmanité evropské státy do této vize samozřejmě není vůbec snadné. Pro mnoho z nich byly během procesu budování národa oním „druhým“ země, jež jsou dnes jejich sousedy a společně s nimi tvoří důležitou politickou strukturu. Zvlášť v případě Irů nechala památka zápasu o národní nezávislost v kolektivním vědomí hlubokou stopu a vzdát se byť i části této nezávislosti se proto může zdát jako příliš veliká oběť.
Je však možné, že nacionalistické hodnoty ve skutečnosti Irsku pomohly na Evropu si zvyknout. EHS byla nakonec důležitou protiváhou jeho tradičního nepřítele Británie a členství v EU přineslo irské ekonomice silný stimul, alespoň v porovnání s jeho větším sousedem. Bez EU by dnes Irsko pravděpodobně dál používalo jako měnu britskou libru, aniž by jeho lídři mohli do britské měnové politiky příliš zasahovat.
Odmítnutí Lisabonské a Niceské smlouvy irskými voliči přispělo k obrázku Irů jako nepříliš zapálených Evropanů a výsledek nového kola referenda tento názor příliš nezměnil. Je ale dobré připomenout, že návrh evropské ústavy odmítli jak francouzští, tak nizozemští voliči, a jiné národy by jistě následovaly, kdyby se jim možnost protestovat proti řadě dalších aspektů evropské intergace naskytla.
Výzkumy veřejného mínění pravidelně ukazují, že Irové mají k EU pozitivnější vztah než obyvatelé většiny ostatních členských zemí. Irské nadšení pro členství v EU sice během posledního desetiletí pokleslo, to však platí i o jiných zemích, přičemž Irové si navzdory tomu i nadále drží podstatný náskok nad evropským průměrem.

Veřejné mínění

Je dost možné, že dřívější pilíře irského nacionalismu – jazyk našich předků, spojení s katolickou tradicí a verze dějin, která zdůrazňuje militantní separatismus – v posledních několika desetiletích poněkud oslabily, což nechává občanům větší prostor vybudovat si vazby i jinde.
Skutečnou záhadou však zůstává, jak rychle se smýšlení veřejnosti mění. Jak je možné, že irští občané, podobně jako další národy v EU, souhlasili s tím, že se vzdají svého zeleného pasu, vymění libru za euro a dokonce se i podřídí prioritám evropské zahraniční a obranné politiky? A proč byly irské elity, podobně jako elity jiných členských států, ochotny vdát se kontroly nad některými rozhodnutími i možnosti prosadit se na domácí scéně (ačkoliv hrstku z nich čekají mnohem lepší vyhlídky v EU)?
Tyto nelehké otázky upozorňují na hlubší problém. Místo abychom se zabývali „euroskepticismem“, jehož kořeny jsou v unii vytvořené z národních států nakonec dost zřejmé, neměli bychom svou pozornost raději věnovat „euronacionalismu“ – síle, která v procesu evropské integrace hrála tak důležitou roli?

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma