Kam se poděl evropský sen?

Amnézie, recese, soumrak elit, rozpory... Svobodná a solidární Evropa, o níž tolik snily utlačované národy, už neexistuje a evropští politici se to zdráhají přiznat, konstatuje bulharský politolog Ivan Krastev.

Zveřejněno dne 25 dubna 2013 v 15:06

Evropská unie už neexistuje, přinejmenším ne taková, jakou jsme ji znali. Otázkou přitom není, jak bude vypadat nová Unie, ale proč už neexistuje Evropa taková, jakou jsme si vysnili. Odpověď je jednoduchá: všechny pilíře, které sloužily k výstavbě a obhajobě evropského projektu, se zhroutily.

Předně vzpomínka na druhou světovou válku. Před rokem byly zveřejněny výsledky průzkumu mezi 14-16letými žáky německých gymnázií. Třetina z nich nevěděla, kdo je to Hitler, a 40 % z nich bylo přesvědčeno o tom, že lidská práva byla v Německu od roku 1933 respektována za všech vlád stejně. To vůbec neznamená, že Německo vzpomíná na nacismus s nostalgií. Znamená to pouze to, že před sebou máme generaci, které jsou tyto dějiny zcela fuk. Bylo by iluzí si dnes i nadále myslet, že legitimita EU má své kořeny ve válce.

Druhým elementem, který napomohl geopolitickému zrodu Unie, byla studená válka. Ale ani ta už neexistuje. Unie dnes nemá a ani mít nemůže nepřítele typu SSSR po roce 1949, který by zdůvodňoval její existenci. Argument studené války zkrátka a dobře nemůže k vyřešení problému legitimity EU nijak přispět.

Elitářský projekt

Třetím pilířem je prosperita. Unie je bohatá, velice bohatá, i když to třeba pro země jako Bulharsko neplatí. Na druhou stranu si ale 60 % Evropanů myslí, že se jejich dětem povede hůř než jim. Z tohoto hlediska není problémem to, jak žijeme dnes, ale jaký bude život v budoucnu. Pozitivní perspektiva, víra v lepší budoucnost, která je silným zdrojem legitimity, se také vytratila.

Newsletter v češtině

Dalším zdrojem legitimity byla konvergence. Proces, který chudým státům EU zaručuje, že se postupně stanou členy klubu bohatých. Před pár lety to možná ještě platilo. Pokud se ale potvrdí ekonomické prognózy na příštích deset let, bude země jako Řecko ve srovnání s Německem pořád stejně chudá, jako když do Unie vstupovala.

Všichni tvrdí, že EU je projekt elitiářský. To je pravda. Problémem dnes není to, že elity začaly smýšlet protievropsky, ale to, že v diskuzi na národní úrovni přišly o veškerý vliv. To, že všechny elity ve skutečnosti chtějí jednotnou Evropu, už nemá žádný význam, protože už je nikdo neposlouchá. Odstřihly se od lidí. Podíváte-li se blíže na sociologické průzkumy, zjistíte, že jih Evropy vidí legitimitu EU zcela jinde než sever.

V zemích jako Německo a Švédsko lidé Unii důvěřují proto, že zároveň věří ve svou vlastní vládu. V Itálii, Bulharsku a Řecku lidé svým politikům nedůvěřují, a proto věří v EU. Jak zní jejich logika? I když bruselské politiky neznáme, nemohou být horší než ti naši. Po pravdě řečeno mi připadá, že se i tento pocit dnes vytrácí. Současná krize je důkazem o tom, že i tato důvěra byla otřesena.

Žádná země se nesmí stát rukojmím eurozóny

A na závěr poslední pilíř: sociální stát. Existence silného sociálního státu je nedílnou součástí identity EU. Nicméně v době, v níž se nacházíme, nejde o to, zda je sociální stát dobrá nebo špatná věc, ale zda dokáže přežít nejen v kontextu globální konkurence, ale i zásadní demografické změny v Evropě. Problém je, že my, Evropané, mizíme jako sníh na slunci. V roce 2060 bude 12 procentům populace EU přes osmdesát let. Evropa stárne. Ne náhodou se Unie na mezinárodní scéně často chová jako senilní důchodce. Od koho si půjčit peníze na udržování sociálního státu, pro seniory nezbytného? Od budoucích generací? Tak už se ale stalo kumulací veřejného dluhu...

Dalším důsledkem krize je nové dělení kontinentu. V Unii už neexistuje rozdíl mezi Západem a Východem, ale objevily se jiné, mnohem významnější rozdíly. První z nich existuje mezi státy eurozóny a těmi ostatními. Když Francouzi, Němci nebo Španělé mluví o Evropské unii, mají často na mysli eurozónu. Dokud ale budou stát strategicky důležité země jako Švédsko, Polsko a Velká Británie mimo ni, nebude toto rozdělení relevantní. Další významný předěl existuje mezi zeměmi věřitelskými a dlužníky. Když chtělo Řecko vyhlásit referendum o záchraně země, vznesl Berlín námitku: „Vždyť vy chcete dělat referendum o našich penězích!“ Poznámka to není zas až tak nelegitimní. Žádná země se nesmí stát rukojmím eurozóny. Tento problém ale nastává, když máte devizu a chybí vám společná politika.

Kdo je „my“?

Jak z krize ven? Při bližším pohledu na Unii si můžeme povšimnout, že některé země krizi zažívají a jiné nikoliv, nebo přinejmenším v daleko menší míře. A také že v některých případech měla krize i pozitivní přínos. Z tohoto hlediska je hlavním problémem veškeré politiky to, že z ní vycházejí vítězové a poražení. To se nám ale politici zdráhali říct. Vítězové a poražení se najdou vždycky, v tom problém není. Otázkou je, jak jedny odškodnit a druhým vysvětlit, že je ta či ona politika v jejich zájmu.

A my si pořád myslíme, že existuje politika, z níž vycházejí jen vítězové. Při současném stavu EU je to stále jen zbožné přání, protože přirozené schéma solidarity, které existuje v národním státě, na evropské úrovni ještě nemáme. Země EU navíc nesdílejí stejné dějiny ani jazyk. Když říkáme „my“ na evropské úrovni, koho tím myslíme? K tomu, aby Unie začala správně fungovat, je nezbytné toto evropské „my“ předem definovat.

Ivan Krastev přednesl tento projev koncem března na univerzitě v Sofii na semináři věnovaném „Evropě a krizi“.

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma