Vyberte si jazyk
Španělská reprezentace včera ve finále proti Nizozemí vybojovala titul mistra světa. Jedná se o největší vítězství v dějinách španělské kopané. Tento titul se tak přidává k dalším neméně výzmaným triumfům, které Španělsku zajišťují místo na špici velkých světových sportovních disciplín jako basketbal, tenis, cyklistika a automobilové závody. Už dávno jsme vyčerpali všechna adjektiva pro označení sportovců, kteří dávají příklad nejen svými výsledky, ale rovněž a především svým kolektivním duchem.
Španělská reprezentace už několik let potvrzuje myšlenku, že její výkony jsou výsledkem skvělého plánování, výběru těch nejlepších, nadřazenosti společného úspěchu nad úspěchem jednotlivce, práce excelentních trenérů a kolektivní snahy dosáhnout daných cílů, což tak úžasným způsobem korunoval úspěch na MS 2010 ve fotbale.
Vítězství španělského výběru a pokrok v jeho hře od porážky se Švýcarskem v těchto posledních týdnech zavdalo příležitost k řadě srovnávání mezi dobrým řízením španělské reprezentace a celkovým stavem Španělska. Jedná se o nevyhnutelnou reakci, protože v době krize tento tým nabízí několik hodin euforie a sebevědomí těm, kteří před ani po zápase moc důvodů k radosti nemají. Nicméně, a je to zcela legitimní, můžeme se tázat, proč Španělsko nefunguje tak jako jeho reprezentační tým, proč nejsou jeho hodnoty i hodnotami celé země, jejích politických představitelů ani společnosti. Toto srovnání bude zapotřebí přetavit ve vzkaz občanům. Protože tento vzkaz solidarity, týmové spolupráce, zdravé ambice, jasných myšlenek směřuje především na španělskou společnost.
Kdyby mělo Španělsko takové představitele, jenž si zaslouží
Reprezentace je metaforou toho, čím se Španělsko může pokusit být, za předpokladu, že budeme schopni uplatňovat stejné principy, jako ty, které vedly reprezentaci od vítězství k vítězství. Bylo by dobré, kdyby kolektivní entuziasmus vůči reprezentaci přiměl španělskou společnost k překonání současných těžkostí. Naše země by se měla podobat této skupině mladých — a to včetně Gasola [basketbalista], Nadala [tenista], Pedrosy [motocyklový závodník], Alonsa [jezdec Formule 1], Contadora [cyklista]… — kteří celý svět doslova nutí k tomu, aby se o Španělsku mluvilo s obdivem. Měla by pracovat tak jako oni. Kromě samotného efektu příkladnosti nám úspěch reprezentace konečně umožňuje bez komplexů vyjádřit něco tak základního jako je hrdost být Španěly. Bylo by nešťastné transformovat tento pocit ve španělský nacionalismus, který by tak stál v opozici vůči nacionalismům regionálním.
Rozumné by však nebylo ani, aby tyto týdny, kdy jsme vyvěšovali národní barvy, skončily den po vítězství, jako kdyby ve skutečnosti žlutočervená vlajka byla vlajkou fotbalového výběru a nikoliv Španělska. Bude zapotřebí naopak obnovit pozitivní a konstruktivní patriotismus, symbol národní jednoty a její španělské identity. Tento občanský výbuch „španělskosti“ by měla společnost chápat jako obohacující hodnotu v období, kdy Španělsko potřebuje silný základ pro své oživení, a to nejen hospodářské. Takové vlastenectví ovšem bude muset politická třída, jak na pravici, tak na levici interpretovat jako projev hrdého, sebevědomého a radujícího se Španělska, které by se jistě radovalo ještě více, kdyby mělo představitele, které si zaslouží.
Abychom se dočkali stavu, kdy jsme ochotni společně čelit těžkostem a máme pocit integrujícího vlastenectví, museli jsme čekat až na Mistrovství světa ve fotbale. Ano, je to tak. Ukázat, že Španělé jako národ mají pouze ty hranice, které si ustaví sami, musel až fotbalový výběr.
Názor
Model společnosti
Země hledající schopné vedení. Španělské národní mužstvo, které úspěšně „integrovalo osm hráčů katalánského fotbalu,“ ukázalo dobrý příklad toho, co [španělský filozof] Ortega definoval jako národ: „společný stimulující životní projekt,“ domnívá se vysokoškolský profesor oboru lidské chování Ignacio García de Leániz v listu El Mundo.
La Roja „coby značka přinesla Španělsku v kritickém okamžiku nedocenitelnou prestiž“ tím, že prokázala „produktivitu, kvalitu a inovaci […] tři dimenze, které v současnosti chybějí našemu hospodářství,“ soudí García de Leániz. Trenér národního mužstva Vicente del Bosque, který podle něj prokázal „klidný leadership a obezřetnost,“ je pravým opakem toho, co Španělsko předvedlo v posledních letech, kdy „zdání triumfovalo nad bytím, což vysvětluje hlubokou hospodářskou, sociální a institucionální krizi, kterou zažíváme.“
