Vyberte si jazyk
V posledních dnech jsme hodně četli o tom, že jednou z hlavních příčin, proč dluhová krize v eurozóně málem způsobila pád jednotné měny, byl čas – dlouhý, až přespříliš dlouhý čas, který vlády států s Berlínem v čele potřebovaly k tomu, než se vůbec odhodlaly k akci. A když už zareagovaly, pak po svém - tím, že se odevzdaly do rukou francouzsko-německému tandemu.
Duo „Merkozy“, které se tak, občas proti své vůli, ocitlo u kormidla, dokázalo jakžtakž eurobárku uchránit před ztroskotáním na útesech krize, alespoň tedy prozatím. Způsob zvládání naléhavých krizových okamžiků a následný vývoj posvěcují triumf oblíbené mezivládní metody Angely Merkelové, Nicolase Sarkozyho a předsedy Evropské rady a velkého strůjce kompromisů mezi jejími členy Hermana Van Rompuye.
Tato metoda má své výhody – když o věcech rozhodují představitelé států a vlád, jde to rychleji, efektivněji a s větší legitimitou – a také nevýhody – nedostatečnou transparentnost a de facto marginalizaci „malých“ států. Mezivládní metoda rovněž odsouvá na okraj instituce EU (Komisi a Parlament), a v důsledku toho oslabuje celou Unii. Ta se tak nakonec veřejnému mínění jeví jako část problému, a nikoliv jeho řešení.
José Manuel Barroso marně požadoval pro Komisi významnější roli, počínaje dohledem nad dodržováním nového paktu o euru. Instituce, které předsedá, je v očích komentátorů a značné části veřejnosti nadále klubem nevolených byrokratů, kteří chtějí suverénním vládám diktovat, jak mají spravovat svůj rozpočet nebo zavádět nevyhnutelná úsporná opatření.
Instituci, která by měla ztělesňovat evropskou vládu, je nejvíc na překážku právě to, že ačkoliv komisaři získali důvěru Evropského parlamentu, nejsou voleni občany, ale jmenováni členskými státy. Tento nedostatek přímé vazby zpochybňuje z pohledu mnoha Evropanů demokratickou legitimitu jejich činnosti. Proto by bylo žádoucí, aby byli komisaři voleni buď přímo občany, anebo, což se zdá být realističtější, Parlamentem z řad jeho členů.
