Mamutí diplomatická mašina

Po dlouhých měsících vyjednávání mezi Evropskou komisí, Evropským parlamentem a členskými státy by měla Evropská služba pro vnější činnost od podzimu zahájit svou činnost. Zbývá ještě dokázat, zda efektivita struktury odpovídá její složitosti a nákladnosti.

Zveřejněno dne 23 července 2010 v 14:32

Nová diplomatická služba Evropské unie zahájí svou činnost hned po skončení léta. Její budování bylo obtížné a výsledná rozhodnutí padla po dlouhých vyjednáváních mezi Evropskou komisí, Evropskou radou, Evropským parlamentem ve Štrasburku a samozřejmě Lady Ashtonovou, britskou baronkou, která byla po schválení Lisabonské smlouvy jmenovaná do funkce vysoké představitelky pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku.

Další klání mezi stoupenci integrace a národní suverenity

Jádro sporu spočívá tak jako vždy v rozdělení pravomocí mezi aktéry, to znamená mezi různými orgány Evropské unie: jak si Evropská komise a nová služba rozdělí úkoly, jmenovitě co se týče humanitární a rozvojové pomoci, které tvoří významnou složku činnosti Komise? Jakou kontrolu bude mít Parlament nad činností vysoké představitelky a nového diplomatického útvaru? Na kom bude útvar závislý z hlediska administrativního? Na pozadí boje, který se každý snaží vést na obranu své role a svých výsad, vyvstávají rovněž principiální otázky: Evropská komise je stejně jako Parlament nadnárodním orgánem. Naopak Evropská rada, jíž se zodpovídá Lady Ashtonová, je složena ze suverénních států. Nepřímo se tu tak odehrává další akt dlouhého evropského klání mezi stoupenci integrace a národní suverenity.

Konečná podoba diplomatické služby je výsledkem poněkud křivolakého procesu a mnoha kompromisů: politické aspekty vnější činnosti EU v zásadě přísluší Lady Ashtonové a její diplomacii, zatímco finanční nástroje bude mít v rukou Komise – EEAS bude pověřena pouze jejich strategickým plánováním s výjimkou těch, určených na rozvojovou pomoc. Vysoká představitelka má pak povinnost informovat Parlament o významných strategických rozhodnutích. Nikdo neočekával, že vytváření skutečného evropského diplomatického útvaru a vymezování jeho rolí proběhne naprosto hladce, a je dost dobře možné, že kompromis bude nakonec fungovat. Vzniklá struktura pak jistě nebude skrovná. Služba počítá s 6 000-7 000 diplomaty, z nichž o něco víc než polovinu vyšlou instituce EU a zbytek členské země. Značná část diplomatů bude pracovat v Bruselu, zbylí pak ve 136 zahraničních zastupitelských úřadech. Celkový rozpočet má dosahovat výše zhruba 3 miliard euro.

Je v době krize nevyhnutelné zavádět tak nákladný útvar?

Pokud má mít Evropa společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, je budování diplomatického útvaru, který jí bude zajišťovat propagaci a podporu, přirozeným důsledkem. Právě na něj se Lady Ashtonová v měsících předcházejících jejímu jmenování do funkce vysoké představitelky takřka výhradně zaměřila. Nicméně se právem ptáme, zda je v dnešní době, kdy se národní rozpočty potýkají s radikálními škrty, skutečně naléhavě nutné zavádět tak složitou a nákladnou strukturu. V době, kdy veřejnost sleduje, jaké úsilí musí Evropa v době krize vyvinout, aby ujednotila rozdílné národní zájmy, co se týká jediného cíle: hájit dosažené, to znamená euro a pakt stability, a kdy naději na bezprostřední pokroky ve smyslu harmonizované vnější politiky zůstává jen málo prostoru. V době, kdy na příkladech významných agend, kterými se Unie zabývá, jako je politika vůči Rusku, Turecku nebo i Spojeným státům, všichni vidí, že rozpory jsou výraznější než soulad. Zkrátka v době, kdy by bylo pro rozvoj integrace víc než kdy jindy zapotřebí uvažovat v konkrétních a reálných pojmech, se můžeme ptát, zda je opravdu nezbytné uvádět takový útvar v chod, když ještě ani nejsou jasně vymezeny jeho role a funkce.

Unijní soukolí už v minulosti zažilo nešvary byrokratického gigantismu, v němž se touha po prestiži mísí s národními ambicemi: někteří se již nyní sázejí o to, kdo se stane generálním tajemníkem nové evropské diplomacie. Pravděpodobně by to měl být – hip, hip! – francouzský velvyslanec Pierre Vimont, a není náhodou, že po boku s Němkou. Bylo by ovšem chybou, kdyby první dítko Lisabonské smlouvy nebylo zárodkem konkrétní, efektivní a rychlé vnější činnosti, ale pouhým těžkopádným byrokratickým soukolím, ovocem skrytých dohod, jemuž chybí vlastní identita.

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma