Vyberte si jazyk
„Draghi se sklání“ před vůlí Německa, rozčiluje se list ABC. Prezident Evropské centrální banky totiž podmínil jakoukoliv intervenci ECB na dluhopisových trzích žádostí Španělska a Itálie o pomoc z Evropského fondu finanční stability. A podle přání německé vlády a centrální banky by byla tato pomoc spojena s politikou úsporných opatření pod evropskou kontrolou. Podle španělského konzervativního deníku je Mario Draghi „odrazem neschopné EU“.
Karetní partička, kterou ECB rozehrává na základě příkazů svých severních spojenců, je v krizovém okamžiku, jakým je tento, naprosto nepřijatelná. [...] Aby bylo euro skutečně nezvratným projektem [adjektivum použité M. Draghim], musí mít podporu stabilních a důvěryhodných institucí a čitelné a odhodlané vedení, což jsou kvality, které ECB během této krize nikterak neprojevila.
List El País se domnívá, že „ECB tlačí Španělsko k další záchranné akci“. Středolevicový deník soudí, že Mario Draghi má nicméně k dispozici „veškeré pravomoci“:
Využil očekávání [prohlášením, že ECB udělá vše potřebné pro záchranu eura], aby mohl v následujících týdnech na dálku ovládat veškeré významné politické dění. Za prvé: Španělsko je odsouzeno k reformám vnuceným Evropou a k podání druhé ponižující žádosti o záchranu [po žádosti o pomoc španělským bankám]. Za druhé: ze záchrany Španělska bude nepřímo těžit i Itálie, ale je velice pravděpodobné, že bude sama nucena – poté co se vyjasní politická situace – požádat o pomoc. Za třetí: evropští partneři musejí dát své svolení k oběma záchranným operacím, aniž by požadovali z politického hlediska přehnané a nákladné dodatečné podmínky. A za čtvrté: pokud se všechno odehraje podle tohoto scénáře, budou se muset Německo i jeho Bundesbanka vzdát své ultraortodoxie a ponechat ECB volné ruce. Veškerou moc tedy bude mít Draghi, což je sen nového Richelieua kontinentální politiky. [...] Tomuto manévru však stojí v cestě jeden problém: stále se zakládá na blouznivém balamucení, že Jih musí pokračovat ve škrtech veřejných výdajů, aby došlo k obnovení důvěry.
V Itálii list Corriere della Sera konstatuje, že „Draghiho kúra trhy zklamala“. Podle deníku však „bude i tento špatný manévr k něčemu dobrý“ a trhy se mýlí:
„Draghi je opatrný, trhy padají,“ konstatuje La Stampa. Podle turínského deníku za to ale vinu nenese předseda ECB:
Existuje příliš velká propast mezi netrpělivostí trhů a vleklostí politických a ekonomických rozhodnutí: trhy by měly být méně nervózní a politici rychlejší. [...] Mnohými navrhovaný a očekávaný pokus o poražení spreadu [rozdíl mezi úrokovými sazbami dluhopisů Španělska a Itálie a německými bundy] jednou ranou by nám v kombinaci s naprostým nepořádkem v eurozóně a bazukou ECB možná umožnil pár dní slavit, ovšem za cenu vážného zklamání v budoucnosti. A kdyby ECB nebrala v úvahu roli dalších institucí, snížilo by to jejich kredibilitu, aniž by to zvýšilo tu její.
Düsseldorfský deník Handelsblatt se obává toho, aby prezident ECB nebyl „pod přílišnou kontrolou trhů“ nucen intervenovat kvůli nákupu dluhopisů, zatímco Financial Times Deutschland schvaluje „velice vhodný kompromis“. Jinak Süddeutsche Zeitung tuto dvojitou Draghiho strategii vítá. Šéf ECB podle listu „jedná jako prezident eurozóny, kterého měnová unie ještě k dispozici nemá“, a opouští tak roli pouhého „hlídače inflace“, aby se mohl stát „odvážným aktérem“ po vzoru Alana Greenspana, někdejšího šéfa amerického Fedu.
„Jeho největší výzvou je vysvětlit občanům jižní Evropy, že jim pomůže pouze za podmínky, že provedou radikální reformu svých ekonomik. Ve čtvrtek si zvolil inteligentní strategii „něco za něco“. Zmínil nákupy obligací, ale pouze v případě splnění daných podmínek ze strany vlád. To znamená: peníze nejsou zadarmo, německého daňového poplatníka by to zabilo.“
List De Volkskrant je o něco skeptičtější. Nizozemský deník soudí, že Draghi „poškodil svou důvěryhodnost“, protože evidentně nenaplnil očekávání vyvolaná svým předchozím projevem. Ale jeho postoj chápe:
„Na vyřešení krize eurozóny nemá k dispozici patřičné prostředky. S celou škálou utišujících léků jako nákup dluhopisů či transfery levných peněz bankám může bojovat pouze proti symptomům krize. [...] Klíč k řešení mají v rukách evropští politici. Krize může být zažehnána pouze v případě, že silné státy budou ochotné se zcela zaručit za problematické státy, které budou na oplátku ochotny vzdát se vzdát své suverenity.“
Vídeňský listDie Presse pozoruje, že „ECB je paralyzována mocenským bojem o finanční pomoc“. A podle středopravicového deníku je poraženým Berlín, který vede „téměř zoufalý boj o prosazení ‘stabilizační unie’”. Vzhledem k tomu, že 12. září by měl vynést rozsudek Spolkový ústavní soud [ve věci Evropského stabilizačního mechanismu (ESM)] a že 59 % Němců schvaluje krizovou politiku Angely Merkelové, se budou Bundesbanka a kancléřka držet svého neústupného „ne“ masivním nákupům státních dluhopisů a přidělení bankovní licence ESM.
„Ale Německo je stále izolovanější. [Kromě amerického ministra financí Timothy Geithnera a germanofilního strážce finské pokladny Jyrkiho Katainena] nový francouzský prezident a premiéři Itálie a Španělska budují novou osu jako protipól úsporných opatření předepsaných Německem.“
