Vyberte si jazyk
Píše se podzim 2009. Polsko řeklo „ano“, stejně tak i Irsko. Lisabonskou smlouvu brzdí už jen Česká republika. Politická Evropa tím pádem stagnuje. Jak dlouho ještě budeme muset tuto situaci snášet? Francouzští pesimisté tvrdí, že do té doby, „**jusqu’à ce que les poules aient des dents“* („než budou mít slepice zuby*“).
Newsletter v češtině
Na evropském kontinentu existuje celý velkostatek výrazů vyjadřujících nekonečné čekání na událost… k níž patrně nikdy nedojde. Španělé trpělivě vyčkávají, až žábám narostou vlasy („**hasta que las ranas crien pelo“). Italové umírají nudou při pohledu na létající osly („**quando gli asini voleranno“) vznášející se vedle britských prasátek („pigs will fly“). Němci čekají, až zčernají („Warten bist du schwarz bist“), což jim může skutečně zabrat dost času... Také Poláci se načekají, než jim („kaktus wyrosnie na dloni“). Rusové se zas nemohou dočkat, až budou raci pískat na horách („**когда рак на горе свистнет“**). Budoucnost se skutečně jeví temně.
Klidně se modlete, svatí na tom stejně nic nezmění. Ve Francii si musíte počkat, až se objeví „**Saint-Glinglin“, aby se vůbec něco dělo (souvisí to se zvony, které samy nebijí). „Svatý Nikdy“, nebo jak ho nazýváme v Čechách, „Svatý Dindy“, má svůj protějšek rovněž v Německu („Sankt Nimmerleinstag“), v Portugalsku („São Nunca“) či v Polsku („Święty Nigdy“). Dočká se Evropa českého „ano“, až Angličané uvidí na obloze modrý měsíc („blue moon in the sky“*)? Nebo snad, „až naprší a uschne*“?
Fernando Navarro Sordo, Nabeelah Shabbir.
