Nechme Německo velet!

Nyní, kdy se zdá, že je finanční krize v Evropě alespoň na čas zažehnána, se začínají objevovat první opatrné vize budoucnosti Evropské unie. Konkrétně v Německu už vypukla skutečná debata. Angela Merkelová chce nahradit stávající Lisabonskou smlouvu a provést „zásadní strukturální reformy“. Německý ministr zahraničních věcí Guido Westerwelle se vyslovil ve prospěch nové „evropské ústavy“ se silnými nadnárodními prvky. Také europoslankyně Sophie in 't Veld [členka nizozemské středolevicové strany D66] vyzývá na stránkách listu DeVolkskrant k vytvoření „silné politické unie“, zrušení „blokovacích vet“ a přímé volbě předsedy Evropské komise.

Známé recepty vytažené ze staré federalistické schránky podnětů a návrhů. Přitom už je nejvyšší čas hodit ji do sběru. Německo totiž během finanční krize ukázalo, že jeho hospodářský a politický vliv v Evropě může Starému kontinentu přinést prospěch. Některé z principů, o něž se opírala evropská poválečná integrace, jsou tak z valné části překonány.

To se týká v první řadě názoru, že evropská integrace je nezbytná k ukočírování Německa. Bezprostředně po válce byl tento motiv bezpochyby legitimní. Nicméně kontrola Německa prostřednictvím evropských (nadnárodních) institucí byla především v ekonomickém zájmu Francie. Evropské smlouvy sloužily v rámci společného trhu k ochraně francouzského zemědělství a průmyslu před dynamickým německým vývozem. Po celá desetiletí plnila Spolková republika, vědoma si své viny, pod (morálním) nátlakem Francie funkci evropského pokladníka - Zahlmeistera.

Posilovat Evroskou radu

Z vývoje finanční krize jasně vyplynulo, že větru a dešti v Bruselu poroučejí předsedové vlád členských států. V evropské hierarchii představuje Evropská rada vedení EU, v němž má Herman Van Rompuy úlohu tajemníka a předseda Evropské komise José Manuel Barroso jeho asistenta. Bylo by tedy poněkud zvláštní, kdyby byl předseda Komise volen ve všeobecných volbách, tak jak to požadují neofederalisté v Berlíně a Štrasburku. Logičtější by bylo nadále posilovat Evropskou radu, ovšem s tím, že by menší státy získaly větší garance.

„Politická unie“ vypadá lákavě, ale nutně bude zahrnovat i nejslabší členské státy EU, které v oblastech, jako je boj proti finančním podvodům a korupci, pluralismus, otevřenost nebo svoboda tisku, dvakrát nevynikají. Tak například Francii a Itálii, po Německu dvě největší ekonomiky eurozóny, zařadila americká nevládní organizaceFreedom House mezi tzv. defektní demokracie (flowed democracies), tedy demokracie neplnohodnotné. Itálie je pak z důvodu střetu zájmu, který v zemi panuje mezi jejími vedoucími představiteli a médii [za vlády Berlusconiho], hodnocena jako „částečně svobodná“ a spolu se dvěma dalšími členskými státy EU – Bulharskem a Rumunskem – se ocitla ve stejné kategorii jako Indonésie nebo Bangladéš.

Nizozemsko zaznamenává v tomto ohledu daleko vyšší skóre, než činí evropský průměr. Podle Freedom House je parlamentní demokracií s nejlepšími výsledky ze všech sedmnácti států eurozóny (hodnocení proběhlo v roce 2010, a bere tudíž v potaz vládu s tichou podporou populisty Geerta Wilderse). Pro Nizozemsko tedy není nijak lákavé sdílet moc v Bruselu se zeměmi, které na poli demokracie a výkonu moci zaostávají.

Německé obrození

Dokud se jedná jen o obchodní záležitosti a složení čokoládových tyčinek, není to nepřekonatelný problém. Zcela jiná situace ale nastane, pokud budou většinové, nicméně z hlediska demokratické praxe nevýkonné členské státy rozhodovat v rámci skutečné politické unie o daních, rozpočtu nebo důchodech. Nemluvě o eutanazii a dalších otázkách, které leží Nizozemsku na srdci a které by se mohly stát předmětem „blokovacího veta“.

Berlín si nyní uvědomuje, že Německo může a musí sehrát v Evropě roli vůdce.Ulrike Guérotová z think-tanku Evropská rada pro zahraniční vztahy (European Council on Foreign Relations) hovoří v této souvislosti o „německém obrození“, nebo dokonce o „katarzi“. Zatím se z toho ale neodvažuje vyvodit logický důsledek: takový leadership by si vyžádal jinou organizaci evropské spolupráce. S menším množstvím federálních prvků a větším prostorem pro spojenectví sil těch evropských států, které se v otevřené světové ekonomice těší nejlepšímu hodnocení.

Politická podoba budoucí evropské spolupráce již nesmí být obětí německé minulosti za druhé světové války. Berlín a Štrasburk se budou muset probrat a toto si uvědomit.