Vyberte si jazyk
Dnes 15. března uplynou dva roky od vypuknutí protestů proti syrskému režimu Bašára Asada. Demonstrace, které začaly jako nejnovější epizoda „arabského jara“ se mezitím změnily v krvavou občanskou válku, která si vyžádala už přes 70 000 obětí.
Evropě se stále ještě nepodařilo zaujmout k tomuto konfliktu společný postoj. Je pravda, že už v květnu 2011 na režim uvalila obchodní embargo (včetně zákazu prodeje zbraní) i sankce proti jeho nejvyšším představitelům, které od té doby ještě podporovat.
Ze strategických a diplomatických důvodů je vojenský zásah pozemních jednotek EU v Sýrii vyloučen. Situace přímo na syrském území se mezitím dostala do slepé uličky, jelikož ani jedna ze stran se nezdá být schopna dosáhnout úplného vítězství, přičemž režim, jemuž Írán i Rusko stále dodávají zbraně, ví, že čas hraje pro něj. Masakry civilního obyvatelstva tak pokračují.
Pokud Evropa chce, aby se situace vyvíjela ve prospěch rebelů - které řada zemí již uznala za legitimní syrskou vládu - a režim byl donucen s FSA začít vyjednávat, musí změnit mocenské vztahy v jejich prospěch. To by však znamenalo zrušit embargo na dodávky zbraní, k čemuž 14. března společně vyzvali britský premiér a francouzský prezident.
Několik severních zemí včetně Německa podobná jednostranná „uvolnění“ embarga již tiše přijalo, ale nesouhlasí s jeho úplným zrušením. Bojí se totiž, jak připomíná list Le Monde, že „zbraně, jež by do Sýrie začaly proudit, by mohly padnout do rukou džihádistů, kteří by je snadno mohli zneužít proti menšinám spojeným s místním režimem, nebo proti západním zájmům v zemích, které se Sýrií sousedí“.
Přesto se zdá, že věci se začínají dávat do pohybu: na konci zasedání Evropské rady 14. a 15. března požádali Libye, rozhodnou jednat sami? To by sice mohlo situaci v Sýrii zvrátit, šlo by však také o další ránu tomu málu, které ještě zbývá z evropské diplomacie.
