Vyberte si jazyk
Představte si, že jsou na zítřek vypsány volby do obecního zastupitelstva. Pravděpodobně zhodnotíte práci zastupitelů vaší obce, popřemýšlíte, jaké alternativy nabízí opozice, a na základě toho budete volit. A teď si představte, že uprostřed noci vydají volební úřady překvapivé oznámení.
„Z důvodu řady informačních, administrativních a komunikačních chyb nebyly volby, které se dnes konaly, volbami do zastupitelstva, nýbrž do parlamentu. Rozhodli jsme se sečíst hlasy, které získali kandidáti každé strany ve všech obcích té samé provincie, a přidělit křesla v parlamentu jednotlivým kandidátkám, jako by šlo o parlamentní volby.“
Naprostá ztřeštěnost, nezdá se vám? A přibližně tak nějak fungují volby do Evropského parlamentu. Voliči odmění či naopak potrestají výhradně národní politické strany. Několik dní budou politici a „odborníci“ zkoumat „vzkaz“, který chtěli občané „vyslat“ vládě a opozici, ale po nějaké době začnou tito poslanci proudit do Bruselu a do Štrasburku a vytvářet politická uskupení s poslanci z ostatních zemí a začnou rozhodovat o věcech, u nichž si mohou být stoprocentně jistí, že je jejich voliči za pět let nebudou posuzovat.
Rozhodují domácí témata
Několik dat: V průzkumu, který provedlo španělské centrum pro výzkum sociologických jevů ve společnosti (CIS) po evropských volbách v roce 2009, připadli na každého dotázaného, který tvrdil, že měl při rozhodování na paměti „témata týkající se Evropské unie a Evropského parlamentu“, čtyři, kteří připouštěli, že je víc ovlivnila „současná politická situace ve Španělsku“. Z toho samého průzkumu vyplynulo, že pouze třetina Španělů považovala při volbách do Evropského parlamentu za důležitější volit stranu, která získá v tomto parlamentu většinu, než odměnit nebo potrestat národní vládu. Stejně jako ve výše uvedeném nesmyslném příkladu většina voličů volila v jedněch volbách, ale přitom myslela na jiné.
Ve své nedávné studii jsem zkoumal, jak se vyvíjely preference stran, které zažily přinejmenším dvoje volby do Evropského parlamentu, v závislosti na momentálních národních a evropských poměrech. Zjistil jsem, že ekonomický růst v EU v době voleb se neodrazil ve výsledcích stran, které byly toho času součástí Evropské komise. Oproti tomu stav ekonomiky jednotlivých zemí měl vliv na výsledky tamních vládnoucích stran. A zdá se, že ve volbách do Evropského parlamentu se hlasy ještě více nacionalizují právě v obdobích hospodářské krize.
Mělo by nás to znepokojovat? Někdo by mohl říci, že Evropská unie je unikátní politická organizace, a proto není divu, že je unikátní i způsob, kterým Evropané volí v evropských volbách své zástupce. Dejme tomu, že budeme Evropský parlament vnímat čistě jako pluralitní instituci zastupující zájmy Evropanů v rámci komplexního systému rozhodování o čistě technických záležitostech, jejichž obsah občany nijak zvlášť nezajímá. Pak fakt, že jsou zastupitelé voleni tímto „originálním“ způsobem, není zas až tak závažný. Koneckonců, většinu rozhodnutí v Evropském parlamentu schvalují společně hlavní politická uskupení, tak co na tom, že sociální demokraté nebo konzervativci dostanou kvůli národní politické situaci o několik hlasů více nebo méně?
Neschopnost rozhodovat
Avšak dejme tomu, že vnímáme Evropskou unii jako místo, kde se čím dál častěji činí rozhodnutí distributivní povahy. A že občané chtějí mít možnost vytvořit si na ně názor, demokraticky o nich rozhodovat a odměňovat tak vlády, které uskutečňují přání většiny občanů, a naopak trestat ty, kteří to nedělají. Pak fakt, že voliči činí svou volbu na základě domácí politické situace, představuje problém. Velmi podobný tomu, který bychom měli, kdyby byl parlament volen výše popsaným podivným způsobem. Jak potrestat evropské politiky, s jejichž prací nejsme spokojeni, jak podpořit či ovlivnit evropské vládní programy, jestliže volíme své komunitární zástupce a myslíme přitom na popularitu svých stávajících národních politiků?
Není jasné, zda budeme schopni „normalizovat“ volby do Evropského parlamentu ve středním nebo dlouhém horizontu. Já jsem skeptický. Obávám se však, že když to neuděláme, budeme se muset smířit s tím, že větší politická integrace, kterou dnes podle mnohých kontinent potřebuje, půjde ruku v ruce se ztrátou naší schopnosti společně rozhodovat o politice, která má vliv na naše životy.
