Nové pořádky

Summit poslední šance to tentokrát být neměl. Zasedání Evropské rady z 30. ledna bude mít přesto významné dopady. Pětadvacítka – Velká Británie a Česká republika se odmítly připojit – přijala fiskální a rozpočtovou dohodu, kterou si prosadilo Německo spolu s Francií.

Jakmile dohodu, která by měla být podepsána letos v březnu, ratifikuje minimálně dvanáct států eurozóny, nebudou už smět země náležející k paktu vykázat strukturální deficit státního rozpočtu vyšší než 0,5 % HDP, a pokud deficit překročí 3 %, přijdou na řadu automatické sankce. Hospodářská politika valné většiny evropských států by měla být zkrátka a dobře od nynějška zakotvena ve striktním a neměnném evropském rámci. Je to logický důsledek Maastrichtské dohody a zavedení jednotné měny, nicméně je to krok, který se tehdejší evropští představitelé neodvažovali udělat. Pod nátlakem událostí se současní evropští lídři více než kdy dříve přiblížili federální Evropě, anebo se ještě o něco více vzdali suverenity svých států – bráno podle toho, odkud se na situaci díváme.

Zavládne tedy merkelovská disciplína. Krize eurozóny tím ale vyřešena není. Riziko řeckého bankrotu přetrvává, protože si Atény, její soukromí věřitelé a trojka mezi sebou neustále přehazují odpovědnost jako horký brambor a každý požaduje, aby se víc snažili ostatní. Diskuzi neusnadní ani odhalení dalšífinanční „díry“ ve výši 15 miliard eur, ani neoficiálníněmecký návrh podrobit Řecko kuratele zvláštního komisaře pro rozpočet. Ratingové agentury v čele se Standard & Poor’s pak zajisté nebudou se snižováním ratingu dalším zemím ochotně čekat, až bude rozpočtová dohoda ratifikována.

Způsob, jakým byla tato dohoda přijata, po sobě zanechává hořkou pachuť, a dává tak tušit budoucí potíže. Nikdo by neměl mít radost z toho, že se Londýn a Praha rozhodly zůstat stranou, i když v jejich rozhodnutí hrála velkou roli domácí politika. Evropa bez Britů bude na světové scéně oslabena a střední Evropa potřebuje více než kdy dříve stabilní evropské pouto vzhledem k tomu, že se Maďarsko čím dál více vymaňuje ze společných pravidel, Slovensko se propadá do korupčního skandálu s nepředvídatelnými důsledky a v Rumunsku protesty proti úsporným opatřením možná teprve začaly. V Irsku by pak snahy o to, aby byla fiskální dohoda sepsána způsobem umožňujícím vyhnout se referendu, mohly mít přesně opačný účinek a mohly by ohrozit záchranný plán zahájený v roce 2010. V případě Řecka si pak zřejmě všichni až na Angelu Merkelovou a vyjednavače trojky uvědomují, že se obyvatelstvo bez ohledu na míru neschopnosti vedoucích představitelů nebezpečně blíží bodu zvratu.

Uprostřed toho všeho si Německo, „osvobozené“ od partnerství s oslabeným Nicolasem Sarkozym a zdrženlivě se stavící k novým odpovědnostem, o které se neprosilo, nadále maluje Evropu po svém. Důsledky toho jsou nejen hospodářské, ale i kulturní. Ve veřejném mínění vládne napětí, jazyky se rozvazují a v Evropě se stává bontonem připomínat Němcům jejich nacistickou a pruskou minulost a vztahovat ji k dnešku. Tato tendence je zákeřnější než hospodářské a sociální problémy a v doprovodu narůstajícího nacionalismu je stejně tak znepokojující. A žádný fiskální pakt proti ní není účinný.