Vyberte si jazyk
Novoroční přání jsme dostali se zpožděním. Nikoliv přání od našeho prezidenta, ale od Angely Merkelové. Bylo to jako zjevení. Angela Merkelová byla majestátní. A podala skvělý výkon. V paměti nám zůstane kancléřčina pesimistická prognóza: „Krize ještě zdaleka není zažehnána.“
To jsme ale neviděli. Viděli jsme kancléřku panující devět měsíců před parlamentními volbami nad pokojným Německem. Oblečena v šedém saténu přímo zářila, a ze svého kancléřství shlížela na budovu Spolkového sněmu, ztělesnění německé
parlamentní demokracie. Mluvila rozvážným tónem, s lehkým úsměvem na tváři. Někteří této fyzičce a dceři pastora vychovávané ve východním Německu vytýkají, že v době, kdy na pořadu dne figuruje evropská otázka, dává přednost přírodním vědám před humanitními a chybí jí historické povědomí.
Angela Merkelová tvrdě pracuje na tom, aby se vepsala do tradice otců federální republiky. Ve svém silvestrovském projevu se proto přenesla o padesát let nazpět. Citovala v něm Waltera Brucha, německého vynálezce barevného televizoru s Pal systémem, který soupeří s francouzským systémem Secam. Připomněla Kennedyho slova u Berlínské zdi: „Ich bin ein Berliner“ a vzdala hold Charlesi de Gaullovi a Konradu Adenauerovi, kteří zpečetili francouzsko-německé usmíření.
Hrdinové dneška
Angela Merkelová si chce předtím, než se začne ucházet o třetí mandát, vydobýt postavení hodné jejích velkých předchůdců. Na jednom ze setkání evropských představitelů loni v listopadu, které předcházelo předání Nobelovy ceny za mír udělené Evropské unii, se „normální prezident“ François Hollande ušklíbal nad tím, že pojedou převzít ocenění náležející včerejším hrdinům, Schumanovi, Monnetovi, Adenauerovi. „Ale hrdinové musíme být i my,“ opáčila Angela Merkelová. Přitom to byla ona, kdo odmítal vyloučit možnost bankrotu některého ze členských států měnové unie a zpočátku tak velice špatně čelil krizi.
Jeden dobrý hrdina musí stačit a Angela Merkelová neustále požaduje pot a slzy. Ve svém projevu nezmínila úsilí Řeků a další latinských národů bojujících s evropskou krizí eura. Než ale svým spoluobčanům popřála „Boží požehnání“, citovala řeckého filozofa Démokrita (460-370 př.n.l.): „Na začátku činu je odvaha, štěstí na konci.“
Ale podle toho, co kancléřka říká, mají Němci štěstí nadosah. Zatímco Francii včera rozděloval Nicolas Sarkozy a dnes se zmítá mezi stoupenci 75 % [nově zavedená daň z příjmu pro bohaté] a daňovými utečenci, mezi obhájci homosexuálních sňatků a katolickými odpůrci, německá kancléřka ztělesňuje jednotný národ. V silvestrovském projevu vyprávěla příběh o chlapci z Heidelbergu, kterého jeho kamarádi z fotbalového družstva přesvědčili, aby nenechával školy. V Německu je individuální úspěch úspěchem kolektivním. A že to úspěch je! Nezaměstnanost dosahuje nejnižších hodnot od znovusjednocení země. Za vlády Angely Merkelové klesla o polovinu a jen v loňském roce vzniklo 416 000 nových pracovních míst.
Ten samý večer se François Hollande pokoušel přesvědčit své spoluobčany o tom, že nezaměstnanost, která devatenáct měsíců po sobě rostla, konečně zaznamenala opačnou tendenci. Merkelové štěstí je ale třeba si zasloužit. A udržet si ho znamená vytrvat v úsilí. Ministr financí Wolfgang Schäuble nečekal s oznámením nových úsporných opatření až na svátek Tří králů, kterým v Německu obyčejně začíná politický rok.
Trpký partner
Pro Françoise Hollanda, který doufal, že ve společnosti Angely Merkelové nestráví příliš mnoho času, je to trpký partner. Kancléřka se ještě nikdy netěšila tak velké popularitě; přízeň jí zachovává sedm Němců z deseti. François Hollande se tedy bude muset tvářit, že si spolu rozumějí. Ministři zahraničí Francie a Německa chystají na 21. a 22. leden u příležitosti padesátého výročí podpisu Elysejské smlouvy velkolepý pokrytecký ples. Občané budou mít nárok na tradiční písničku: zasedání Rady ministrů Francie a Německa a proslov Angely Merkelové a Françoise Hollanda ve Spolkovém sněmu. Oslavy vyvrcholí koncertem Berlínské filharmonie. A to bude všechno.
Událost svým mediálním ohlasem poodhalí hlad po francouzsko-německém spojenectví, ale oba představitelé žádnou zásadní politickou iniciativu neplánují. Z obou břehů Rýna je naopak cítit stěží potlačovanou nevraživost. Němci pohrdají Francouzi, kteří v ekonomice polevili, a Francouzi pranýřují Němce za jejich touhu po moci.
Němci sklízejí kritiku za to, že chtějí pohřbít Peugeot a že neuznávají nadvládu Francouzů v kosmickém průmyslu, meteorologických odvětvích atd. Angela Merkelová je imperátorka, Německo je trochu imperialistické a Francie kráčí znepokojivou cestou germanofobie.
Pohled z Německa
Hádky nás posouvají dopředu
„Hádky dělají přátelství“. Toto německé přísloví chakterizuje vztah mezi Německem a Francií. Silné pouto mezi nimi totiž existuje díky jejich věčným nesvárům, domnívá se Die Welt am Sonntag.
Je pravda, že Francouzi a Němci si ve všem odporují. První by chtěli vytvořit „pár“, který si představují jako spojení krásné Marianne s odhalenými ňadry žíznící po svobodě a geniálního vládce Bismarcka s knírem a ve vojenských botách. Druzí naopak dávají přednost technické metafoře „německo-francouzského motoru“. Nakonec se tento rozpor stává výhodou.
„Pouhá jednota nezaručí, že Evropa bude schopná jít kupředu. (...) Adenauer s de Gaullem se spolu věčně hádali o vztahu s Amerikou a o evropské samostatnosti, Kohl s Mitterandem zase o sjednocení a o euru. Napětí tu existovalo vždy a ve všech směrech, nakonec ale kompromis pokaždé Evropě umožnil udělat další krok vpřed.“
Právě proto Elysejská dohoda žádala, aby se co největší počet občanů jednoho státu naučil jazyk druhého a udržoval trvalé vztahy na všech úrovních, zdůrazňuje Die Welt.
V Evropě tak vznikla jednotná síť, ve které se nikdo nemusí vzdát své identity. To také vysvětluje, proč jsou Francie a Německo i dnes stále evropskými lídry. Jejich spojení totiž nevylučuje ostatní. [Ba naopak], jejich exemplární hádky o velkých konfliktech Unie dalším [státům] umožňují, aby se přidali do diskuze.
