Politici nesmí skákat do neznáma

Nedávný záchvat separatismu v Katalánsku ve mně vyvolává směsici zmatku a úzkosti. Možná právě proto jsem se rozhodl zachovat kolem tohoto tématu psané ticho. Také proto, že si myslím, že řada čtenářů tohoto sloupku cítí to samé. Především však z toho důvodu, že to, co bych chtěl sdělit, bych měl říct hlavně těm, kteří stejně jako já nesmýšlejí. Ovšem zmiňovaný záchvat přišel zrovna ve chvíli, kdy se na pulty knihkupectví dostal můj nejnovější román Las leyes de la frontera [“Zákony hranice”] a v rozhovorech jsem na toto téma dostával řadu otázek. Odpovídal jsem víceméně toto: „Chápu, proč jsou někteří lidé naštvaní a zoufalí. Také chápu, že naštvanost a zoufalost vedou k myšlence, že se už nemůžeme mít hůře a že je tedy lepší se pustit do nějakého dobrodružství, než setrvávat v této slepé uličce".

Mohu dodat jen, že mám určitou jistotu a že bych se chtěl k něčemu přiznat. Jsem si jistý, že se můžeme mít nejen hůř, ale dokonce neskonale hůř než dnes (tak tomu ostatně bylo vždy). Přiznání spočívá v tom, že mám dobrodružství sice rád, ale jen v románech a ve filmech. V politice ne.

Nuda po švýcarském způsobu je lepší

V politice jsem tím nejskalnějším zastáncem nudy. Té nejděsivější nudy, přímo unudění k smrti nejlépe po švýcarsku či přinejmenším skandinávsku. A také toho úplně nejnudnějšího politického systému, kterým je demokracie. Takže, když slyším předsedu Mase hlásat, že cesta k samostatnosti znamená vydat se do „neznámých krajin“, vstávají mi hrůzou vlasy na hlavě. Dejme tomu spisovatelé či vědci mají přímo povinnost vydávat se do neznáma, jít „au fond de l’Inconnu pour trouver du nouveau“ [„až na dno Neznáma, kde nové čeká snad“], jak říká Baudelaire, ale politikům by něco takového mělo být zcela zapovězeno. Pokud při pokusu o cestu do neznáma spadne do propasti spisovatel, nic se nestane, protože tam spadne sám. Ale pokud se do té propasti zřítí politik, zřítíme se s ním všichni (a ta propast je propastí dějin). Nevím, zda je třeba dodávat, že nejsem ani nacionalista, ani stoupence nezávislosti.

Tak to jsem jim ve zkratce řekl. Od té chvíle, co jsem to to vyřkl, nevycházím z údivu. Udivilo mě, že se našli lidé, kteří mi blahopřáli, že jsem měl odvahu tato slova vůbec vyslovit.

Udivilo mě setkání s jednou katalanistickou historičkou, která mi připomněla, že Pierre Vilar (francouzský historik) přišel s výrazem „unanimismus“ pro označení chvil, kdy ve společnosti strach umlčuje veškeré nesouhlasné hlasy a vytváří iluzorní pocit jednomyslnosti. Svěřila se mi, že se doposud neodvážila veřejně s nacionalistickým zápalem nesouhlasit.

Udivilo mě, že existují tupci, kteří nechápou, že v dnešní době jsou levice a nacionalismus – španělským nacionalismem ve Španělsku počínaje – neslučitelné. A že ještě více tupců nechápe, že jedna věc je katalánský nacionalismus, který je doménou úzké skupiny lidí, a další zas katalánský jazyk, který je všech, čímž nacionalistům vlastně darují společný majetek.

Udivuje mě údiv, který vyvolal José Manuel Lara svým výrokem, že Planeta [vydavatelství, které vede] by z nezávislého Katalánska odešla, a prohlášení generálního tajemníka ERC [Esquerra Republicana de Catalunya, levicová separatistická strana] o tom, že samostatné Katalánsko bude bilingvní, přičemž stoupenci samostatnosti vždy tvrdili, že dvojjazyčnost vede k zániku katalánštiny.

Udivuje mě genialita Artura Mase, kterému se ze dne na den podařilo, že ho Katalánsko neviní ze všech svých problémů, ale místo toho je svaluje na Španělsko.

Udivuje mě (ba přímo děsí), že bývalý předseda [regionální vlády] Extremadury prohlásil, že my, katalánští Extremaduřané, bychom měli být vráceni do Extremadury, jako bychom byli nějaký dobytek. Také mě udivuje (a děsí), že katalánský předseda, který má tvořit zákony a dohlížet na jejich plnění, prohlašuje, že bude zákon obcházet.

V souvislosti s tím mě už potom tolik neudivuje, že jeden spisovatel divže nevolá po ozbrojeném povstání, nebo že jistý politik [europoslanec za Lidovou stranu Alejo Vidal Quadras] vybízí Civilní gardu k intervenci v Katalánsku.

Ale úplně nejvíc mě udivuje, že zdánlivě rozumní lidé jsou přesvědčení o tom, že oddělení Katalánska proběhne v srdečné atmosféře, bez traumat a že téměř všichni jsou si jisti tím, že je vyloučeno, aby se situace zvrhla v násilí.

To jsme se snad dost nepoučili v dějinách o tom, že nic není nemožné a že při téměř všech velkých událostech tekla krev a střílelo se? Jsme snad opět tak pošetilí a zbabělí, že nejsme schopni se z tohoto nepořádku dostat civilizovaným způsobem?