Vyberte si jazyk
Naše doba se jistě zapíše do dějin. Masivní zotavování trhů, které přišlo po ohlášení záchranného plánu eura, nakonec vyšlo do ztracena a kurz eura se opět propadl. Z toho vyplývá, že trhy zkrátka nejsou přesvědčeny o tom, že tato obrovská pomoc ze strany EU, MMF a ECB bude stačit.
Lidé se ptají, jaký má smysl vystavovat šek na tak vysokou částku. Existují nějaké závazky? Aby takové garance měly skutečnou platnost, neměla by být v Evropě silnější integrace? Zatímco elita EU by si ji přála, národy Evropy nikoliv. Francie, Holandsko a Irsko více integrace v referendu odmítly (dobrá, hlasovali jsme pak znovu). Avšak signál z ulice je takový, že Francouzi chtějí zůstat Francouzi a ponechat si svou svrchovanost, stejně tak Holanďané a nepochybně to stejně pociťují i Němci, Dánové a Řekové.
Propast mezi státem a občany
A tak lidé táhnou na jednu stranu, politická a bankovní elita na druhou. Jako výsledek tohoto nestabilního systému dlužních úpisů, které svazují finanční infrastrukturu zemí dohromady, můžeme vidět propast mezi zájmy občanů a elity. Toto odloučení mezi státem a občany vede k tomu, že na místo toho, aby ministerstvo financí
pracovalo ve prospěch zájmů občanů, činí rozhodnutí, která potvrzují platnost stávajících bankovních dohod. S průměrným občanem tak nemají nic co do činění – přestože jsou to právě občané, kteří směnku nakonec zaplatí.
Udělejme si malý exkurs do minulosti. Když se na věc podíváme z historického úhlu, celá finanční struktura Evropy se až hrozivě podobá systému spojenectví, který existoval před První světovou válkou. Jaké to bylo, když srbský nacionalista zavraždil v Bosně rakouského následníka trůnu a místní půtka mezi Srbskem a Rakouským císařstvím došla tak daleko, že mladí muži z Dublinu umírali v belgických zákopech? A podobně, jak se jen mohlo stát, že když řecká vláda ztratila kontrolu nad svými výdaji, město Waterford [nejstarší město v Irsku] přišlo o čerpání úvěru?
Mějme na paměti, že spojenectví z roku 1914 se vytvořila, aby se díky nim předešlo válce. Nakonec však přinesla pravý opak. Nyní se zamysleme nad dnešními finančními spojenectvími. Existence eura znamená, že všechny země eurozóny jsou k sobě připoutány – a to nejen politicky. Základovým tmelem, který pojí všechny tyto spojenectví dohromady, jsou obrovské půjčky mezi bankami eurozóny. Například jen naše [irské] banky dluží těm německým 129 miliard euro – což představuje téměř veškerý objem našeho HDP. Když se otřese Řecko, objeví se určitá zlomová linie a německé banky se začínají obávat, zda Řekové vůbec někdy své půjčky splatí.
Začít znovu?
Pokud se jednou objeví tato obava, tak se v nejistotě ocitají i irské půjčky. Zkrátka proto, že bankéři jsou nervózní. A teď, když panují obavy ohledně stávajících půjček, tak nikdo irským bankám nepůjčí a naplánovaný úvěr pro Waterford se zruší. Ve Waterfordu vzroste nezaměstnanost, ta ostatně roste po celé zemi, což naši ekonomiku dále podkopává. A tak nákaza, o které tolik slýcháme, neustále spojuje každého se vším. To ve finančním světě odpovídá tomu, že když Německo vstoupí do války na obranu Rakouska, zatímco Rusko jde podpořit Srby a pak Francie a Británie do války vstupují na pomoc Rusku. A tak náhle místo řecké a okrajové evropské krize zavládne panika na celém kontinentu, což volá po dramatické reakci. Když vypukla První světová válka, tak byl každý plný vlastenectví, ale ve skutečnosti očekával jen pár šarvátek s tím, že vše skončí do Vánoc. Ukázalo se, že tomu tak nebylo.
Nyní se zamysleme nad tou obrovskou finanční injekcí. Na začátku byly trhy v euforii. Jen o 24 hodin později si už nebyly tak jisté. Jestliže se minulý týden trhy postavily zády k záchrannému plánu pro Řecko ve výši 120 miliard euro, tak ani moc nepřekvapuje, že se postavily zády i k záchrannému plánu pro celou Evropu ve výši 750 miliard. „Stále narůstající pomoc“ nás dostává do úzkých, protože pokud to nemá stačit, tak co tedy má přijít potom? Každá další pomoc musí být o mnoho větší než ta předchozí a to podemílá kredibilitu záchranných plánů, protože peníze došly velkému počtu zemí, což je podstatou celého problému na prvním místě.
Stejně jako v První světové válce prvotní euforie postupně vyprchává a obyvatelstvo si uvědomuje, že zabředlo do dlouhého boje. Máme opravdu chuť spořit, abychom zachránili systém bankovních spojenectví? Nejsem si moc jistý, že by průměrný Řek, Španěl či Ir měl žaludek na to, co ho čeká. Pro vyřešení problému, který způsobilo nadměrné půjčování, se na prvním místě jako alternativa k dalšímu půjčování nabízí placení organizovaně odepřít, uvědomit si, že v rámci jednotné měny nemůžeme konkurovat Německu, vytvořit dvourychlostní Evropu a začít znovu. Ale něco tak zřejmého se nikdy nepodaří prosadit, nebo snad ano?
