Populismus si nikdy nebere dovolenou

Za vlnu populismu a xenofobie, která se momentálně šíří Evropskou unií, ještě draze zaplatíme. Ničí více než pět desetiletí míru a rozvoje, a bohaté Evropské národy za ni nesou zvláštní zodpovědnost. Prohlášení Angely Merkelové o Portugalsku, Španělsku a Řecku se dají chápat jedině v kontextu obvyklé předvolební lehkovážnosti. Německá kancléřka jen přiložila pár polínek do ohně, který již tak dost nebezpečně hořel.

Slova, která Merkelová v úterý pronesla, skutečně nahánějí strach. Lidé v zemích, jako je Portugalsko, Španělsko a Řecko by podle ní neměli mít více placeného volna, pracovat méně a odcházet do důchodu dříve než Němci. I kdyby to byla pravda, Merkelová si měla svá slova rozmyslet. Zájmu společné měny neprospějí a pouze podpoří rostoucí nevůli některých zemí pomáhat jiným členům eurozóny, kteří se ocitnou ve finančních nesnázích.

Při pohledu na statistiky se ukazuje, že nic z toho, co Merkelová řekla, neodpovídá realitě. Němci mají v Evropě nejvíce placeného volna ze všech. Řecká pracovní doba je nejdelší a do důchodu chodí sice nejpozději Nizozemci, ale Portugalci nejsou daleko za nimi: jsou v pořadí čtvrtí. Říci, že měnová unie vyžaduje, aby každý měl stejný počet dní placeného volna, stejnou pracovní dobu a stejný věk odchodu do důchodu, pouze živí ignoranci, nejlepšího spojence populismu a xenofobie. Tato vyrovnání mohou být následky, ale nemohou být podmínkami úspěchu eura.

Euro zvláště oslabují rozhodnutí, jakým je například pozastavení platnosti Schengenské dohody, která zaručuje svobodu volného pohybu obyvatelům v zóně jednotné měny, či též nedostatek společných prostředků, rozpočtu, fondů a mechanismů schopných odolávat asymetrickým šokům, jejichž jsme nyní svědky. Pozastavení platnosti Schengenu kvůli problému severoafrické imigrace je pro společnou měnu škodlivější, než portugalský, řecký, španělský a irský dluh dohromady, a vede k dalšímu oddálení vyrovnání podmínek jednotlivých pracovních trhů, které Merkelové způsobují tak velké obavy. Fakt, že neexistuje dohoda prokazatelně schopná podpořit země eurozóny nacházející se ve finančních těžkostech – jak říkají ekonomové, „postižené asymetrickými šoky“ – je pro euro větší hrozbou, než otázky, ve kterých si populisté tolik libují.

Populistické monstrum

Tvrdou realitou je to, že země jako Řecko, Irsko, Portugalsko a Španělsko jsou obětmi asymetrického šoku, který měnovou unii postihnul. Důvodů, proč se v této situaci nacházejí tyto a ne jiné země, je mnoho, avšak odpovědnost za současný stav nesou všichni členové eurozóny. Kdyby takovému šoku čelilo například Nizozemí, byl by tento fakt obecně uznáván a problém by se řešil bez populismu Angely Merkelové.

Je překvapivé, že v eurozóně existují země, které by rády vzkřísily starou teorii jednoho nizozemského ministra, který se na konci 90. let stavěl proti vstupu jihoevropských zemí – nazýval je tehdy „Club Med“ – do měnové unie. Nechceme věřit, že programy hospodářské pomoci se fakticky rovnají vyloučení z eurozóny. Angela Merkelová musí ctít památku Konrada Adenauera a dědictví Helmuta Kohla, který jí zrovna tento týden nabídl radu a pomoc.

Přiživovat populistické monstrum, které v Evropě eurozóny momentálně roste, znamená otevřít Pandořinu skříňku a vypustit z ní nebezpečné fantómy evropské minulosti. Němci si uvědomují, že evropský projekt má větší cenu než populistické impulzy. Angela Merkelová zase ví, že budoucí život eura je důležitější, než vyhrané volby.

Pohled z Německa

Paní Merkelová, nemíchejte všechno dohromady!

Německý tisk není vůbec nadšen prohlášeními Angely Merkelové na téma délka dovolené a věk odchodu do důchodu v jižní Evropě a snaží se je s pomocí čísel uvést na pravou míru. Die Welttak například hovoří o „Evropské kaši“ a vysvětluje, proč kancléřka vysílá svými slovy špatný signál. „Tvrzení kancléřky naznačují, kam směřuje evropský vlak: Klíčovým výrazem je ‚harmonizace‘.“ Podle konzervativního deníku byl například „na Iry vznesen požadavek, aby srovnali podnikovou daň s tou naší. Je sice pravda, že zadlužené země musejí dělat všechno pro to, aby znovu získali finanční stabilitu, ale bylo by chybou předepisovat všem stejný lék. Možná, že Řecko nalezne jiná řešení než my, jak snížit sociální dávky. Zvýšení věku odchodu do důchodu na 67 let je jen jednou z možností. […] Stárnutí populace je u nás v daleko pokročilejším stádiu než v jižní Evropě. Proto náš pracovní trh starší osoby nezbytně potřebuje. V Řecku tomu tak ale není. A největší konkurenční výhodou Irska zvyšující šance na nový růst je možná právě jeho přitažlivý daňový systém.“