Vyberte si jazyk
Lisabonská smlouva, která vstoupí v platnost 1. prosince udělá radost minimálně 736 osobám: poslancům Evropského parlamentu, jejichž pravomoc nový text posílí. V otázkách justice, vnitra a zejména rozpočtu a zemědělské politiky budou mít poslanci vliv jako nikdy předtím. Aniž bychom si však ještě uvědomovali, jakým způsobem to změní fungování EU.
„Myslím, že v jednu chvíli si řekneme: ‘Pane Bože, co jsme to provedli?’,“ poznamenal nedávno na serveru euobserver.com politolog Hugo Brady. Protože díky Lisabonu, je vše připraveno, aby se do centra dění opět postavily členské státy. Znamená to konec federalistických ambicí. Předseda Komise (José Manuel Barroso), předseda Rady (Herman Van Rompuy) a Vysoká představitelka pro zahraniční věci (Catherine Ashtonová) byli vybráni, aby nezastiňovali představitele velkých zemí. Jedná se tedy o vše možné, jen ne o posílení pravomocí europarlamentu.
To, že jediní zvolení představitelé v celé této komunitární mašinerii získají více váhy je zcela jasně dobrá věc. Avšak kvůli absenci skutečné evropské reprezentace – se stranami, programem a volebními kampaněmi, které by přesahovaly lokální témata – této nové parlamentní mocnosti hrozí, že bude jen politikařit.
Prvním příkladem takového rizika jsou slyšení evropských komisařů. Víme, že jmenování Van Rompuye a Ashtonové je především plodem vyjednávání mezi evropskou pravicí a levicí. Europoslanci si už leští zbraně, aby nechali padnout toho či onoho kandidáta na portfej komisaře. Deník Gazeta Wyborcza píše, že v hledáčku jsou kvůli své komunistické minulosti Čech Štefan Füle a Maďar László Andor. Vzhledem k tomu, že se od poslanců očekává řešení konkrétních problémů, není na místě, klást mezi ně národní sváry a vůli po sebeprosazení nad obecný zájem. E.M.
