Soudně vystěhovaní táboří 25. října 2012 před madridskou pobočkou banky Bankia.

Příběh soudně vystěhované (1/3)

Až do roku 2008 vedla Cristina Fallarasová stabilní existenci spisovatelky a zástupkyně ředitele jednoho španělského deníku. Pak přišla o práci a stala se zní nezaměstnaná matka bez domova. V krizí postiženém Španělsku je však její příběh zoufale všední.

Zveřejněno dne 29 července 2013 v 10:47
Soudně vystěhovaní táboří 25. října 2012 před madridskou pobočkou banky Bankia.

Jmenuji se Cristina Fallarasová a stala jsem se mediálně nejznámější soudně vystěhovanou ženou ve Španělsku. Raději bych psala o jiných věcech, doba a situace v zemi mi ale toto téma vnutily. V úterý 13. listopadu 2012 v 19:40, jen pár hodin před začátkem v loni už druhé generální stávky, zazvonil u dveří mého bytu na Univerzitním náměstí zaměstnanec barcelonské exekutorské komory.

Venku už byly slyšet policejní vrtulníky a petardy odpalované stávkopvými hlídkami, kvůli kterým to u nás bylo vždycky cítit trochu jako po večírku. V okamžiku, kdy můj syn Lucas otevřel dveře a řekl: „Maminko, je tady nějaký pán“, jsme přestala, zatím nevím na jak dlouho, být spisovatelkou a redaktorkou. Stala se ze mě jedna z mnoha soudně vystěhovaných, která je nicméně schopna popsat své zážitky písemně a argumentovat před kamerou. Živě vyprávěný osobní příběh je ranou přímo do černého. Shrnuje v sobě celou svatou trojici novinařiny: téma, subjekt i analýzu, tři v jednom.

Nyní si, milí čtenáři, představte území velké jako stát, krajinu, která se podobá pampě.

No tak, přestaňte s tím, co zrovna děláte, a představte si to.

Newsletter v češtině

Pád na dno

Jste tam? Dobře, tak si hned povšimnete obrovské trhliny. Vypadá nemilosrdně a krutě, jako by ji v zemi vyhloubil Boží nehet, a roztíná povrch na dvě poloviny. Z pukliny vane ledový dech sudiček. Podívejte se znovu. Jedna ze dvou stran se náhle propadá do propasti a zůstává nehybně viset v temném prostoru. Spolu s ní jsou dolů staženi všichni její ohromení, zmatení a výčitkami sužovaní obyvatelé.

Druhá strana krajiny, kterou jste si představili a které říkáme Španělsko, zůstala nahoře a děsí se, že ji potká stejný osud. Dokonce ho i očekává, ale v mírnější formě: rozsáhlé škrty ve zdravotnictví, v sociální pomoci, v jen nedávno vydobytých právech žen, snižování platů... Její nespokojenost se dá pochopit. Avšak ještě než země stačila prohlásit, že její demokracie je zrovna tak nezničitelná jako vychloubačná, přišli obyvatelé té zhroucené strany úplně o všechno. Za drobky ze stolu, o které stát připravil ty nahoře, by dobrovolně obětovali své zdraví i budoucnost.

Já píšu ze spodu, z té zhroucené poloviny. V temnotě už žiju takovou dobu, že už si na ni oči zvykly a nově příchozí proto dokážu jasně rozlišit. V letech 2009-2001 se k zástupu nezaměstnaných přidaly další dva miliony lidí. Ti už dnes nic nedostávají, protože pobírání dávek v nezaměstnanosti je ve Španělsku omezeno na dva roky. A od roku 2011 přišly o práci další stovky tisíc lidí. Viděli jsme je padat dolů a udělali jsme jim mezi sebou místo. Jedni i druzí totiž víme, že se nedalo nic dělat.

Ztráta života

Na ty, kteří zůstali nahoře, odsud dohlédnete jen těžko. Člověk musí namáhat paměť. Víme, jak žijí, co jedí, co si kupují, jak se oblékají a jak cestují, protože jsme k nim ještě nedávno patřili. Nouze nás ale nutí zapomínat a já myslím, že nás to trochu zachraňuje. Ti nahoře se na nás naopak nedívají. Nemohou. Jen několik novinářů a informátorů se marně snaží vylíčit chudobu, soudní vystěhovávání, důvody té či oné sebevraždy. Jak by ale mohli? (Pokud vám nikdy nevypnuli elektřinu, nezastavili přívod vody nebo obojí, vaše představy o chudobě jsou úplně scestné.) A to je důvod, proč vám dnes můžu být užitečná. Mluví k vám totiž jedna ze soudně vystěhovaných.

I já jsem samozřejmě překvapená, že jsem se ocitla tady dole. Soudní vystěhování je velice zdlouhavý proces, který začíná ztrátou zaměstnání, ale především vás zaskočí – jako byste najednou byli úplně nazí. Nazí uprostřed široké třídy, kterou jste se ještě za svítání proháněli v taxíku, se smíchem a lehce opilí. Každý den k šesté hodině ranní se na mém nočním stolku zapne rádio. Do tváře mě praští a pod sprchu dostane jediná myšlenka: vydělat si na život. Život je totiž něco, co už nemám, a musím ho proto znovu každý den získávat. A když ho nezískám, přijdu o něj? Každý den mě ten pocit znovu zaskočí, jako bych byla znovu nahá.

Druhá část

Článek byl poprvé publikován ve španělštině 12. prosince 2012, v argentinském online časopise Anfibia.

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma