Demokratická republika Kongo dnes oslaví výročí padesáti let své samostatnosti návštěvou bývalého kolonizátora, Belgie. „Král Albert II. přijíždí do Kinshasy, do chudokrevné avšak zotavující se země, která stojí zpříma ve snaze zbavit se válečných stigmat oděna navzdory všemu do slavnostních cetek,“ píše na řádcích listu Le Soir konžský dramaturg Lye Yoka. Připomíná též, že atmosféra je poněkud ponurá kvůli nedávné vraždě bojovníka za lidská práva Floriberta Chebeye
Rámec těchto oslav nicméně přesahuje vztah mezi Belgičany a Konžany. Tato země totiž „ztělesňuje mnoho historických i současných problémů Afriky,“ dodává list The Independent. Britský deník připomíná podporu Západu diktátorovi Mobutuovi, občanskou válku, která v letech 1998 až 2003 připravila o život na 3 miliony osob a „prokletí“ jejích přírodních zdrojů, po kterých dychtí cizí země.
Po padesáti letech samostatnosti nadešel čas, aby Belgie, Evropa i celý Západ bilancovaly. „Analýza je známa,“ poznamenává De Standaard. „Kolonialismus vede k rozdrobení původních domorodých struktur, Belgie Konžany na příliš rychlou nezávislost nepřipravila a udělala vše pro to, aby si nad bývalou kolonií udržela hospodářskou kontrolu.“ Avšak dnes, dodává vlámský deník, „kolonizace skončila, stejně jako studená válka a budoucnost tak začíná každý den. Kdyby se Nelson Mandela zdržoval apartheidem, tak by se jeho země stala ruinou a nikdy by nemohla zorganizovat mistrovství světa v kopané. Je velice kolonialistické domnívat se po 50. letech, že kolonialismus brání konžskému znovuzrození. Toto znovuzrození možné je, ale především bude záležet na konžské politické třídě a na samotném obyvatelstvu.“
Spisovatel Lye Yoka poukazuje na „dvě zásadní výzvy: ta pro Demokratickou republiku Kongo spočívá v potvrzení jejího postavení jakožto vyvážené regionální mocnosti, respektované a respekt si zasluhující. A na druhé straně pro bývalou koloniální mocnost, aby se stala partnerem zbaveným komplexů díky usmíření se sama se sebou navzdory vnitřním snahám o rozdělení a smíření se s ambicemi Evropy, jinak sociální a pohostinné.“
Evropa přesto není na hřišti jediná: „Belgičané si uvědomují skutečnost, že jejich bývalá kolonie zaujímá postavení rozvíjející se mocnosti,“ konstatuje Le Soir. „Většina afrických zemí bude stát po jejím boku, stejně jako osobnosti jako Lula z Brazílie, kterého prezident Kabila velice obdivuje.“ Nakonec, domnívá se The Independent, „nejlepší nadějí pro Kongo je regionální spolupráce. Kongo je africkou katastrofou. Jedině Afrika bude schopna svému lidu, který tak dlouho trpí, nabídnout šanci na lepší zítřek.“