Vyberte si jazyk
David Cameron „je pobouřen“ obstrukční politikou některých klíčových států vůčipřístupu Turecka k EU a přísahá, že bude „bojovat“ po boku Ankary. Ti, kdo se ptají, proč britský premiérský nováček zastává takto neobvykle radikální postoj (jímž si znepřáteluje Německo a Francii), dostali odpověď o pár řádek výše v jeho projevu k tureckému parlamentu: Evropa potřebuje podporu svého souseda ze Středního východu v mnoha naléhavých záležitostech, z nichž lze na prvním místě jmenovat nový soubor sankcí proti íránskému nukleárnímu programu.
„Naivní“ Cameronova slova možná potvrzují úspěch nové strategie Turecka, které upouští od své role věčné nevěsty ve prospěch výhodnější role nezávislé vlivné mocnosti. Není to ale jediná země, které se v současné době přístup k Unii týká. Poté, co Mezinárodní soudní dvůr prohlásil za legitimní nezávislost Kosova a zamítl žádost Bělehradu, poukázali ministři zahraničních věcí Itálie, Slovenska a Rakouska na nutnost upokojit raněné srbské proevropské cítění a náhradou mu nabídnout urychlení procesu jeho přijetí do EU.
Ve frontě na evropské členství jsou potyčky a předbíhání běžnou praxí. Mnoho dlouhodobých kandidátů rozhněvalo, že Islandubyla v době, kdy hledal ve finanční bouři euro přístřeší, vyhrazena ‚rychlá kolej‘ (jakmile se ale opět vyjasnilo, Reykjavík přibrzdil). Mezi nimi lze citovat například Chorvatsko, které bylo v roce 2004 lépe umístěno než mnohé jiné státy, ale v přijetí mu zabránil malicherný spor o námořní hranici se Slovinskem.
Evropská unie s cílem prosadit svůj postoj a vliv na mezinárodní scéně vytvořila Evropskou službu pro vnější činnost. V době krize se nad jejím vysokým rozpočtem a složitým provozem nespokojeně svraštila nejedna tvář. K dosažení stejného cíle v krátkodobém horizontu ale vedou i jednodušší cesty: je třeba jednou provždy stanovit jasná pravidla pro vstup a zbavit proces závislosti na proměnlivých zájmech členských států. Přitažlivost budoucího členství je nejmocnějším nástrojem měkké síly, kterým Brusel disponuje k ovlivnění politiky svých sousedů. Nespravedlivý a rozmařilý postoj představuje naopak nejlepší cestu k tomu, jak přijít o klíčové partnery, což ukázal případ Ukrajiny a možná brzy potvrdí případ Turecka.
Gabriele Crescente
