Naprosto souhlasíme. Sami se sebou. David Cameron a Nicolas Sarkozy během vojenské přehlídky v Londýně, červen 2010..

Sarkozy a Cameron: příliš slabá síla

Amerika vést operaci Úsvit Odysey zdráhá, avšak rozhádané Evropě k tomu scházejí prostředky a kromě dalších komplikací musí též čelit otálení Německa a Turecka.

Zveřejněno dne 23 března 2011 v 15:24
Naprosto souhlasíme. Sami se sebou. David Cameron a Nicolas Sarkozy během vojenské přehlídky v Londýně, červen 2010..

Zapomeňte na operaci Úsvit Odysey, název, který generátor částečně náhodných pojmenování Pentagonu přidělil americké účasti ve vojenské intervenci v Libyi. Ani Operace Ellamy, náš vlastní kód pro britskou účast, není příliš důležitý. Intervence v Libyi by se ve skutečnosti měla jmenovat „Válka, kterou nikdo nechce vést“.

Operace zatím trvá jen čtyři dny a v koaličním vedení už se objevují vážné spory o tom, jak by měla pokračovat. Obamovo zdráhání se hrát v konfliktu hlavní roli je snadno pochopitelné: Amerika tuto válku nechtěla.

Británie a Francie se ve snaze získat mezinárodní podporu pro bezletovou zónu projevovaly nejhlasitěji. Pokud tolik touží se Kaddáfímu postavit, proč tedy kampani nevelí ony? Nakonec je tomu jen pár měsíců, co na konci loňského roku podepsaly britská a francouzská vláda novou smlouvu o spolupráci v oblasti obrany, ve které se též dohodly na bližší vojenské spolupráci. Francouzi dokonce souhlasili s tím, že nás nechají používat jednu z jejich letadlových lodí – samozřejmě za předpokladu, že budeme mít letadla, která by z ní mohla odstartovat.

Evropa se musí nejprve vypořádat s nedostatkem vojenských kapacit

Prvním problémem, se kterým se Evropa v otázce nezávislých operací musí vypořádávat, je patrný nedostatek vojenských kapacit. Když OSN vyhlásila na začátku 90. let bezletovou zónu nad Irákem, počet misí prováděných RAF byl ve srovnání s americkou Air Force jedna ku pěti. Francouzi tehdy nelétali vůbec, jelikož jejich letouny Mirage měly stejný radarový profil jako letadla, která předtím Francie prodala Saddámovi, a hrozilo tedy nebezpečí, že je Američané sestřelí.

Newsletter v češtině

O dvě desetiletí později Američané stále zajišťují hlavní část bojových operací. Ze zhruba stovky misí, které byly provedeny od okamžiku, kdy OSN koncem minulého týdne vojenskou akci schválila, jich Američané uskutečnili asi polovinu a o zbytek se dělí Britové a Francouzi. Všechny bojové operace se též zatím odehrávají pod americkým vedením generála Cartera Hama, který počáteční salvy koaliční kampaně osobně zahájil.

Libye se však od jiných nedávných koaličních kampaní (v Kosovu, v Iráku a v Afghánistánu) liší. Prezident Obama a jeho generálové se tentokrát nemohou dočkat chvíle, kdy budou moci předat zodpovědnost za misi někomu jinému. Jak mi včera řekl jeden vysoký americký důstojník, „Evropané chtěli bezletovou zónu, tak ať si velí.“ Jediný problém tohoto hezky znějícího řešení je to, že jak už to v případě klíčových bezpečnostních otázek bývá, se „Evropané“ nemohou dohodnout na tom, jak by struktura vedení měla vypadat.

Intervence nebyla iniciativou EU

Nejprve je třeba říci, že ne všichni evropští lídři vytvoření bezletové zóny podporovali. Vojenská intervence byla jednoznačně nápadem Davida Camerona a Nicolase Sarkozyho a nikoliv iniciativou EU. Neschopná baronka Ashtonová, guru zahraničních záležitostí EU, opět ukázala svou diplomatickou naivitu, když se přidala k Německu, které se zónou nesouhlasilo.

Napětí se objevilo dokonce i mezi Londýnem a Paříží, poté, co Francouzi s typickou chvástavostí zahájili v sobotu odpoledne první vzdušné útoky na Kaddáfího jednotky, aniž by o tom své spojence v NATO informovali. Je však pravdou, že Francouzi měli s poslušností rozkazů amerických generálů vždycky problém, ať si prezident Sarkozy říká o překonání francouzské historické ambivalence vůči vedení NATO cokoliv.

Přesto francouzský unilateralismus naším hlavním problémem není. Zatímco generál Carter dal jasně najevo, že chce předat kontrolu nad libyjskou misí velení NATO v příštích několika dnech, podle vyjádření jednoho z diplomatů, je „brzdou“ celého projektu Německo.

Hořké poučení z Afghánistánu

Hořká zkušenost z Afgánistánu nás poučila o škodách způsobených setrváváním jednotlivých zemí na vlastních definicích toho, co jejich ozbrojené síly smí či nesmí během vojenských operací podnikat. Podle odhadů například jen 10 % německých jednotek v Afgánistánu smí vůbec opustit kasárna. Berlín bojí riskovat jejich život tím, že by mohli příjít do styku s Talibanci.

Tentokrát Němci taková omezení zavádět nemusí. To proto, že své letky Eurofighters jako doprovod letounům Typhoon RAF (mimochodem také Eurofighters) do bombardovacích misí proti Kaddáfího silám pouštět vůbec nehodlají. Spolu s Tureckem má však Německo na velitelskou strukturu a bojová pravidla pro použití letadel NATO dostatečný vliv, aby koalici znemožnilo cíle své mise dosáhnout. Pokud se tak stane, schopnost Evropy vést sama válku bude vážně ohrožena.

Pohled z Německa

Ďábelské trio Paříž, Berlín, Ankara

„Mezinárodní koalice proti Muammaru Kaddáfímu vykazuje dvě závažné slabiny,“ upozorňuje Süddeutsche Zeitung. „Neví, čeho chce v Libyi dosáhnout. A co je horší, neví, kdo operace řídí. […] Za nepřítomnosti amerického velení dominuje politice egoismus, ješitnost a rozpaky.“

Prvním z obviněných je Francie. Nicolas Sarkozy, bez něhož by rezoluce Rady bezpečnosti OSN nebyla odhlasována ani by nevešla urychleně v platnost, „usiluje za každou cenu o vyloučení NATO, jehož přítomnost by mohla iritovat arabské partnery z koalice proti Kaddáfímu, u nichž se NATO těší špatné reputaci“. Tuto domněnku se ale nikdo nesnažil prověřit.

„Turecko hraje podobnou roli, jen je to opačný extrém,“ dodává Süddeutsche Zeitung. Premiér Recep Tayyip Erdogan chce být spojencem autokratů „a zároveň demokratickým modelem pro revoltující masy. Sleduje přísně antievropský směr a využívá Nicolase Sarkozyho coby červeného hadru, jímž posiluje zlost [arabského světa] vůči Evropě“.

Německo se pak „zaseklo a rozhodlo pro izolaci, kterou nedokážou vysvětlit ani jeho partneři“. Zkrátka a dobře, „aliance se vydala cestou sebedestrukce. Za intervenci v Libyi jsou zodpovědná tři různá velitelství, operace nese tři různé názvy a Norsko s Itálií hrozí, že z aliance vystoupí, pokud tento chaos okamžitě neskončí. Bismarckův spojenecký systém byl v porovnání se zmatky v Evropě dětskou hrou,“ uzavírá deník.

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!