Vyberte si jazyk
Televizní program nedosahuje sledovanosti 30,21 % jednoduše jen proto, že je to pěkný program. Jistě, pokud je program dobrý a dramaturgicky dobře vystavěný, sledovanost překročí průměr. Na vysokou sledovanost je ale třeba opravdu něco pořádného. Mimořádný úspěch se pak může dostavit, když se autorům podaří zachytit ducha doby či když pořad odpovídá na požadavky země.
V dnešní době je italská televize lačná po pravdě. Pravda ve sledovanosti poráží i reality show. Po letech infotainmentu, celebrit a Big Brothera mají největší úspěch publicistické pořady a reportáže. Došlo ke zlomu, kdy roste poptávka po informacích. Ale není to jen o televizi, právě italská společnost nabízí klíč k pochopení současné televizní revoluci.
Fádní životní realitu průměrného Itala dlouho nahrazovalo barvité líčení života předsedy vlády s jeho dvaceti nemovitostmi, nespočetnými oslavami a světáctvím. Silvio Berlusconi jednou popsal Itálii jako prosperující zemi, kde každý má mobilní telefon a přístavy jsou plné kotvících jachet. Bylo to něco na způsob statistiky, kdy jeden člověk ze vzorku deseti lidí spořádá deset kuřat, zatímco ostatní nemají ani sousto a ve výsledku tak připadne jedno kuře na každého.
Země sedí na ruinách a odpadcích
Metaforu dnešní Itálie však představují trosky Domu gladiátorů v Pompejích, ulice Neapole zaplavené odpadky, záplavy v Benátkách, oběti zemětřesení v Aquile, které stále čekají na opravu svých domovů. Země sedí na ruinách a odpadcích, nejen těch skutečných, ale také morálních, a klade si otázku, zda je žebříček hodnot ještě vůbec k něčemu. Právě do této atmosféry připomínající Poslední dny Pompejí je zasazen pořad Fabia Fazia a Roberta Saviana, jakožto příspěvek občanské společnosti tomuto světu politiky, ve kterém se už nikomu nedá důvěřovat. Zatímco berlusconismus se potápí, opozice stagnuje a jedinou „stranou“, které se daří, je skupina voličů, kteří k volbám nechodí.
„Vieni via con me“ (Odejdi se mnou) je především pořad veřejné služby. Dotýká se zájmů celé země, oslovuje nejširší okruh diváků a umožňuje sdílet příběhy a hodnoty. V době, kdy se bortí jistoty, a kdy se Itálie nachází v občanském a morálním úpadku, je nutné se zastavit a provést inventuru toho, co se ještě dá zachránit a s čím se musí bojovat. Tento pořad má obrovský úspěch, protože naslouchá potřebám země.
Referendum o Itálii
Pořad je vystavěn jako referendum o Itálii. Odejdu? Zůstanu? Můžeme ještě něco udělat pro setrvání? Každá oslava potřebuje nějakého oslavence a tím je Robert Saviano, symbol potřeby vlády práva v zemi bezpráví. Pořad má několik formálních nedostatků: občas upadá do rétoriky, vykopává otevřené dveře, opakuje známá fakta, aniž by se pouštěl do investigativní žurnalistiky, která ze Savianovy knihy Gomora učinila jedinečný příběh.
Pohled do současnosti nepřináší žádný prvek novosti. Nepřináší žádné reportáže s bouřlivými následky. Ani tam nenajdeme žádné filosofické hloubání nad morálními tématy. Aktualita se omezuje na seznamy, refrény, do nekonečna opakovanou mantru, naformátovanou a organizovanou jako leitmotiv. Najdeme tam něco hlubokého, povrchního komického, závažného i absurdního. Vyjmenování činí dopad pořadu na diváky homogenějším, informaci transformuje v liturgii.
Síla, díky které „Vieni via con me“ prorazila, spočívá přesně v této zjevné banalitě a opakovanosti. Formální nedostatky, které se pořadu vyčítají, jsou ve skutečnosti jeho hlavními opěrnými body. Vždyť liturgie přece nemůže být nová. Liturgie potřebuje modlitby. A modlitby fungují s uklidňující kadencí růžence a silou opakování.
Osvětlení
Příčiny úspěchu
Skoro žádná dekorace. Žádné polonahé hvězdičky ani herci na promo turné či zpěváci na jednu sezónu. Jen několik not z písně Paola Conteho „Vieni via con me“. Za tímto úspěchem stojí dva muži. Prvním je Roberto Saviano, autor knihy Gomora [v češtině vydalo v roce 2010 nakladatelství Paseka] o neapolské mafii. Knize vděčí za svou slávu (dva miliony prodaných výtisků) i nutnost žít pod neustálou policejní ochranou. Druhým mužem je Fabio Fazio, který má za sebou sedmadvacetiletou televizní praxi. Je to všestranný moderátor schopný vést rozhovor se sportovci, spisovateli i politiky. Každý z hostů je vyzván k tomu, aby přečetl jeden seznam. Seznam důvodů proč opustit Itálii a seznam důvodů proč v ní zůstat; seznam věcí, které bychom už nechtěli nikdy vidět; seznam pravicových hodnot a hodnot levice. Nápad si vypůjčili od Umberta Eca a jeho knihy Bludiště seznamů [v češtině vydalo v roce 2009 Argo]. Tento trochu naivní a občas nezáživný postup většinou přinese svůj efekt. „Úspěch tohoto pořadu je částečně politický,“ vysvětluje Fabio Fazio. „Opírá se o tři věci: věhlas Saviana, moderní pořad ve zritualizované televizi, kde se nic nestane a vůli Italů po modernitě. Drama Itálie spočívá v tom, že země je zcela ztuhlá, zamrznutá.“
