Vyberte si jazyk
Dva památníky postavené v Amsterdamu na počest Baruchu de Spinozovi by mohly být těžko rozdílnější: masivní socha před radnicí od Nicolase Dingse a interaktivní dřevěná stavba v Bijlmeru [na multikulturním předměstí Amsterdamu] z dílny umělce Thomase Hirshhorna. Spinozu dnes zbožňuje každý.
Po 11. září 2001 a násilné smrti Thea van Gogha byl Spinoza rovněž zatažen do debaty o přistěhovalectví a multikulturní společnosti. Ústředním bodem se stala otázka tolerance a svobody projevu. Někteří účastníci diskuze tvrdili, že svoboda projevu začala být ohrožována příliš velkou tolerancí vůči muslimům. Levice odpověděla v tom smyslu, že neokonzervativci zneužili svobodu projevu k tomu, aby podkopali toleranci jakožto základní hodnotu. Šlo spíše o dialog hluchých a ne skutečnou revalorizaci Spinozových myšlenek.
Způsob, jakým se Spinoza (1632-1677) znovu objevuje na scéně, je překvapující. Britský myslitel George Steiner minulý rok vyprávěl, jak v Holandsku marně hledal památky věnované Spinozovi. Nikdo mu nedokázal ukázat cestu. Lhostejnost Nizozemců vůči jejich největšímu filozofovi ho vyděsila. Šokován byl i makedonský spisovatel Goce Smilevski. Když se mezi mladými lidmi vyptával na Spinozu, dostalo se mu odpovědi: „Nikdy jsme o něm neslyšeli.“ Jeho rada zní: investujte do výuky filozofie na nizozemských školách.
Tyto kritiky nejsou tak zcela oprávněné. Spinozova socha od Dingse byla odhalena v listopadu roku 2008, zrekonstruován byl Spinozův dům, všude v zemi probíhají o Spinozovi konference. A začátkem května organizuje město Amsterdam umělecký festival My name is Spinoza.
Filozofovi hodně napomohl Jonathan Israel, který ve svých dvou skvělých studiích o „radikálních osvícencích“ poukázal na důležitost vlivu Spinozy jakožto předchůdce osvícenských radikálních myslitelů. Svoboda myšlení zaujímá v naší kultuře přední místo a muslimští přistěhovalci si toho musí být dobře vědomi a musí to akceptovat, má-li být zachována současná svoboda naší společnosti, argumentuje bouřlivě Israel.
Podle populárního a nekonformního anglického myslitele Johna Graye jsou tyto interpretace Jonathana Israele vztahující se na současnou společnost zcela subjektivní a nemá právo zatahovat do nich Spinozu. Gray kritizuje „tržní fundamentalismus“ a dogmatickou aroganci neokonzervativců. Podle Graye je z Israelovy politické řeči příliš cítit, že brání západní hodnoty, jež jsou považovány za nadřazené ostatním.
Ať je to jakkoliv, ve Spinozovi si každý najde, co se mu hodí. Jak by se to asi líbilo Spinozovi? Je smutné, že se s jeho myšlenkami nakládá slepě a nerozvážně. Zvláště pak, jedná-li se o filozofa, který hájil duševní cvičení, při nichž člověk nechává své myšlenky volně proudit. Dogmata volnomyšlenkářům nevyhovují.
Umělecká óda na Spinozu, kterou ztělesňuje festival My name is Spinoza, je mnohem povedenější, jak lze vidět v Amsterdamské Mediamatic Bank. V tomto prostoru, který vzhledem připomíná squat, může každý svobodně vyjádřit své myšlenky a napsat je křídou na tabuli, kde jsou nadepsány otázky, jako: „Které myšlenky jsou tak nebezpečné, že by neměly být zveřejňovány?“. Jedna z odpovědí zní: „Moje.“ Tento spontánní přístup ke Spinozovi přináší závan čerstvého vzduchu do zatuchlých a nekonečných diskuzí o naší „identitě“ a „národních normách a hodnotách“.
