Vyberte si jazyk
Aféra DSK se netýká jen Dominiqua Strauss-Kahna jako soukromé osoby. To by šlo jen o další nechutný příběh z černé kroniky, v němž se dvaašedesátiletý muž obviněný ze sexuálního napadení, pokusu o znásilnění a omezování osobní svobody mladé dvaatřicetileté ženy v apartmá luxusního hotelu dnes musí zodpovídat ze svých skutků u trestního soudu v New Yorku. 
Šok, který zachvátil zemi po zveřejnění snímků Dominiqua Strauss-Kahna před soudem v New Yorku mezi drobnými kriminálníky a drogovými dealery, musí rovněž fungovat jako brutální připomenutí reality. Jeden z nejvlivnějších, nejmocnějších a nejoblíbenějších mužů planety se musí zodpovídat ze svých skutků jako běžný občan. To je dobrá zpráva, i když si naše rezignovaná země už zvykla, že beztrestnost je privilegium, které bohatým zkrátka náleží.
Ano, dá se na to nahlížet jako na „noční můru“ (Pierre Moscovici), „krutost“ (Elisabeth Guigouová) či „řeckou tragédii naroubovanou na americký seriál“ (François Bayrou). Avšak symbolická surovost snímků skleslého DSK v želízkách není ničím jiným než odezvou surovosti velice fyzické, kterou pokus o znásilnění bezpochyby je. A písemné vyhotovení žaloby státního návladního dává tušit, o jakou surovost šlo. Ano, jedná se o obžalovaného, který má právo na presumpci neviny, o tom není žádných pochyb. Ale nesmíme zapomenout na to, že je zde také žena, která je údajnou obětí.
Socialistická strana, jejíž vedoucí představitelé se v úterý sejdou na mimořádné schůzi, se již dopustila dvou závažných chyb v úsudku ohledně dosahu a dopadu této aféry.
1.- První pochybení pramení z postoje nejbližšího okruhu spolupracovníků Dominiqua Strauss-Kahna. Spočívá ve slepém hájení obviněného bez patřičného odstupu, což zvyšuje riziko, že vše jen zhorší. Relativizace obvinění, vykreslování scénářů o spolčení, popírání en bloc či tvrzení ex abrupto, že v „případu je řada rozporů“, není určitě tou nejlepší strategií, jak vyjádřit podporu člověku, jakým je Dominique Strauss-Kahn.
Tato bezohledná negace přiživovaná rovněž poněkud podivným portrétem, který vykresluje Dominiqua Strauss-Kahna jako „svůdníka“, „volnomyšlenkáře“, „milovníka žen“, jen přispěje k hlubšímu pátrání v jeho minulosti. Šéf MMF je dnes nazýván „sexuálním predátorem“. Jeho blízcí jej doposud nazývali „svůdníkem“. Jednalo se snad o eufemismus, který měl zakrýt zcela jinou skutečnost? Otázka je to nechutná, ale bohužel bude padat stále častěji.
Ostatně už od nedělního večera tomu tak je. Matka Tristane Banonové(mimochodem socialistická politička a rodinná přítelkyně Strauss-Kahnových) uvedla, že své dceři, novinářce a spisovatelce, rozmluvila podání žaloby na Dominiqua Strauss-Kahna kvůli pokusu o znásilnění, k němuž mělo dojít v roce 2002. Tato matka, Anne Mansouretová, socialistická komunální politička, dnes prohlašuje, že lituje svého postoje a na adresu DSK dodává: „Má jeden opravdu velký problém: je závislý na sexu, stejně jako jsou jiní závislí na alkoholu, drogách či hazardních hrách.“ Některé pozorovatele (například filozofa Bernarda-Henri Lévyho) znechucuje, že se tato historka objevila právě teď, ale nezapomínejme, že promlčecí lhůta je u takovýchto trestných činů stanovena na deset let právě proto, že se počítá s tím, že pro oběti je v těchto záležitostech velice těžké domáhat se zadostiučinění.
V tisku se rovněž objevuje otázka ohledně respektování Strauss-Kahnova práva na soukromí. To, že se právo na soukromí musí urputně bránit, je jasné; jde o svobodu vlastní nám všem. Avšak tento respekt končí tam, kde začíná porušování zákona: Legitimní tabu soukromého života nemůže krýt trestné činy a přestupky. Avšak už řadu let se mnoho novinářů snažilo popsat život Dominiqua Strauss-Kahna. Selhali snad v tom, co je jejich poslání: povinnost varovat?
Tento názor zastává novinář Christophe Deloire, autor knihy Sexus Politicus, ve svém článku nazvaném „Podivná mediální omerta o případu DSK“. Mediapart si už v roce 2008, když vyslal do světa varování Jeana Quatremera z deníku Libération, položil ústřední politickou otázku ohledně kombinace přízemní vášně a veřejné funkce: Nejedná se o obrovský politický risk vyslat do světa anglosaské kultury představitele známého svou „závislostí na sexu“, jak ji popsala matka Tristane Banonové?
2.- Druhé pochybení je přímo politické a dopustilo se jej vedení socialistické strany. „Strana není ani oslabena, ani nepřišla o hlavu,“ prohlásila navzdory opačným skutečnostem stranická dvojka Harlem Désir. Je snadno pochopitelné, že se ustrnutá strana drží několika myšlenkových automatismů, když se jí pod nohama rozevírá obrovská propast. Ale i tady platí, že strategie popírání tváří v tvář realitě je zárukou porážky.
Tato linie by se dala udržet, kdyby prvním politickým dopadem aféry Strauss-Kahn nebylo zničení Potěmkinových vesnic pečlivě budovaných vedením Socialistické strany od stranického kongresu v Remeši. V posledních třech letech se kolem šéfa MMF vytvářela obrovská bublina v podobě průzkumů veřejného mínění a nadšení novinářů, podle nichž byla kandidatura Dominiqua Strauss-Kahna naprosto nezbytná. Martine Aubryová se může chlubit prací, kterou za poslední tři roky dokončila: Strana je konsolidovaná, v pořádku, má program a proceduru výběru kandidáta. Avšak žijeme v iluzi umně vykonstruované optiky stejně jako nějaký naprogramovaný film, který měl dovést DSK do Elysejského paláce.
Aféra Strauss-Kahn je posledním varováním pro Socialisty, kteří se doposud neuměli postavit sarkozyismu. Pokud to její vrcholní představitelé nepochopí, ponesou odpovědnost za neúspěch levice a úpadek Francie.
