(Image: Presseurop)

Suverenita, jen když se to hodí

Oponenti Lisabonu dlouho tvrdili, že smlouva předznamená konec národní svrchovanosti. Jakmile se ale jedná o otázku vysokých financí a bankovního sektoru, přestane euroskeptiky, jako jsou například britští konzervativci, problém suverenity tolik tížit, domnívá se novinář Seumas Milne v listu Guardian.

Zveřejněno dne 6 listopadu 2009 v 17:15
(Image: Presseurop)

Nyní už víme, co znamená Cameronova „železná záruka“. To, že lídr konzervativců upustil od svých slibů uspořádat referendum ke „každé evropské smlouvě“, která vzejde z jednání o Lisabonu, zajisté potvrzuje varování vyslovené v soukromí Williamem Haguem, že Evropa je v Cameronových rukou „časovanou bombou“.

Pokaždé, když Evropané dostali možnost hlasovat o této baště pravomocí a výsad zbavené jakékoliv zodpovědnosti a nahrávající velkým podnikům, odmítli ji – nebo, jako v případě Irska, byli donuceni hlasovat tak dlouho, dokud neodpověděli správně. V souladu s tradicí, která trvá už několik desítek let, evropské elity opět ignorovaly veřejné mínění a zavedly své oblíbené pořádky.

Nyní, když je Lisabonská smlouva ratifikována, se Cameron snaží odvrátit pozornost od slibovaných záruk novým příslibem: chce srdnatě bojovat za to, aby pro pravé Angličany vyzískal svobody, a vytrhl Bruselu pravomoci z rukou v oblasti sociální, zaměstnanecké a justiční. Navíc usiluje o odhlasování zákona, podle nějž by každá nová ústavní změna ‚uvařená‘ v Evropě musela ve Velké Británii projít referendem.

Marná gesta

Newsletter v češtině

To jsou však z velké části jenom gesta. Žádná další konstituční změna na programu není. Londýn už po pravdě řečeno těží z úpravy, která mu umožňuje obejít oddíly Lisabonské smlouvy týkající se přistěhovalectví a justice. A otázku, zda je opravdu vhodné, aby konzervativní vláda kritizovala jeden z mála prvků, který se ve Velké Británii těší oblibě, si kladou i ti nejfanatičtější nacionalisté. Šel by Cameron opravdu do boje proti čtyřem týdnům prázdnin, rovnosti práv pro zaměstnance na částečný úvazek a rodičovským příspěvkům, které Brusel nabízí výměnou za přijetí jednotného trhu?

Možná se netřeba překvapovat nad tím, že konzervativní lídři ve snaze zalíbit se své euroskeptické straně považovali za nutné opustit hlavní středopravou evropskou skupinu a spojit se s pravicovou frakcí. Nyní se ze všech sil snaží hájit vztahy s politiky, jako je polský obdivovatel generála Pinocheta Michal Kaminski, jehož fašistická a antisemitská minulost je dobře známá, a s členy lotyšské strany Vlast a svoboda, která bojuje za přidělení vojenských penzí veteránům Waffen-SS.

I přes veškeré jejich fanfarónství se ale nezdá, že by konzervativcům další vměšování Bruselu nějak vadilo. Neuslyšíte například, že by konzervativní politik kritizoval Lisabonskou smlouvu za to, že z liberalizace a privatizace veřejné správy – doprava a energetika jsou příští na řadě – udělala ústavní cíl.

Suverenní pokrytectví

Ani stínový kancléř George Osborne si nestěžoval na to, že se Neelie Kroesová, nevolená eurokomisařka pro hospodářskou soutěž, veřejně vměšovala do záležitostí britského bankovního systému. Tato nizozemská stoupenkyně politiky volného obchodu, přezdívaná Steely Neelie (Ocelová Neelie), nařídila prodej stovky velice rentabilních firemních poboček a pojišťoven výměnou za souhlas Bruselu s druhou obří finanční injekcí pro Royal Bank of Scotland a Lloyds Banking Group, které jsou zčásti státní. Osborne, dalek toho, aby toto do očí bijící vměšování tolik nenáviděných bruselských byrokratů odsoudil, uvítal roli EU a sdělil, že vždy doporučoval banky rozbít a zvýšit konkurenci.

Ve skutečnosti se tyto pod tlakem prováděné prodeje jistě nestanou ve velice koncentrovaném britském bankovním sektoru zdrojem konkurence hodné tohoto jména. Na druhou stranu by měly společnostem, jako je Santander a Virgin, umožnit přijít si na tučné zisky. Vypadá to, že vláda opět nalije miliardy liber do bank, které jí vlastně ve skutečnosti patří, které ale odmítá ve veřejném zájmu kontrolovat a řídit.

Kritikové Evropské unie se už dlouho rekrutují z řad šovinistických a prázdných euroskeptiků, kteří zavírají oči před neoliberálními zájmy, jež přitom stály za rozvojem Unie. Cameronova gestikulace týkající se „referendových zábran“ a zákona zabraňujícího přesunout větší pravomoci na EU, na tom nic nezmění. Stejně jako New Labour, i konzervativci vidí, že když je ve hře nadnárodní podnik nebo Spojené státy, tak se na nějakou demokratickou či národní suverenitu nehledí.

Pohled odjinud

Referendum k „očištění“

Lisabonská smlouva byla definitivně schválena a konzervativní lídr David Cameron, který by měl v roce 2010 nahradit Gordona Browna ve funkci předsedy vlády, se musel vrátit ke svému slibu uspořádat ve Velké Británii o tomto kontroverzním dokumentu referendum. Je to nepříjemný krok zpět, jehož důsledky jsou pozorovatelné a který způsobil demisi dvou konzervativních poslanců. Jeden z nich, Daniel Hannan, udává na stránkách Daily Telegraph důvody svého odchodu.

Lisabonská smlouva ohrožuje „legitimitu našich zastupitelských institucí,“ říká Hannan. „Z 646 poslanců ve Westminsteru jich bylo 638 zvoleno s příslibem referenda – o tom, zda bychom my, jako země, měli akceptovat [dodatečná] ustanovení,“ připomíná čtenářům. Hannan přebírá bojový pokřik strany, kterou právě opustil, a dovolává se „absolutní moci lidu, po způsobu Švýcarska," založené na „referendech, občanských iniciativách a veškerém arsenálu přímé demokracie“. Referendum o Evropě by mělo „pročišťující“ účinek a konečně by vyřešilo, „zda naše země zůstane podřízená, nebo bude vládnout sama,“ uzavírá Hannan.

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma