Vyberte si jazyk
Těm, kdo se podivují nad fiaskem, kterým skončila evropská snaha dohodnout se o zbrojním embargu uvaleném na Sýrii, může situaci poněkud osvětlit malá tečka na mapě. Jedná se o Jižní Pars/Severní pole, obrovské naleziště zemního plynu, které se nachází v Perském zálivu, přesně na hranici íránských a katarských výsostných vod. Teherán, spojenec Damašku, má plány na výstavbu plynovodu, který by vedl přes Sýrii ke Středozemnímu moři a potom dál k bohatým evropským trhům. Dauhá, nejvýznamnější sponzor povstalců, přišlo s návrhem, který počítá s plynovodem vedoucím ke stejnému cíli přes osvobozenou Sýrii a Turecko. Nikoho asi nepřekvapí, že když se syrská krize na začátku roku 2011 zhoršila, bylo to jen několik měsíců poté, co se na konci roku 2010 začalo jednat o iránském projektu.
Francie a Velká Británie jsou skrze své národní koncerny GDF a Shell v katarském plynovém průmyslu vysoce zainteresovány. Rusko naopak uzavřelo s Iránem smlouvu, která má zabránit snahám sunnitských arabských států a jejich západním spojencům obejít ruský monopol na zásobování evropského trhu zemním plynem.
Německo spojuje s Ruskem plynovod Nord Stream, za jehož výstavbu úspěšně loboval bývalý kancléř Gerhard Schröder, zatímco italská firma ENI je jedním z klíčových partnerů ruského Gazpromu. Neschopnost Francouzů a Britů dohodnout se s Berlínem a Římem na budoucnosti Sýrie se tak jeví v poněkud jasnějším světle.
Ošemetná situace v Sýrii není jediným případem, kdy otázka energetiky Evropu v poslední době rozdělila. Také debata o riziku, které využití evropských zásob břidlicového plynu představuje pro životní prostředí a lidské zdraví, probíhá stále více v zajetí protichůdných národních zájmů, které navíc komplikuje vliv ruského jaderného průmyslu a nejistota ohledně budoucnosti německé energetické politiky. Neshoda mezi Francií a Německem o tom, zda zdanit dovážené čínské zboží ze státem dotovaných odvětví, navíc tento týden katastrofálně poškodila evropskou pozici v obchodním sporu s Čínou.
Poté, co se většina tradičních teorií „ropného zlomu“ ukázala jako nepravdivá, to vypadá, že svět stojí na pokraji další energetické revoluce. Díky masivním investicím do těžby břidlicového plynu a dalších alternativních zdrojů uhlovodíkových paliv by Spojené státy mohly do roku 2020 dosáhnout energetické nezávislosti. To by je zbavilo nejen nutnosti dovážet ropu, ale i obrovské geopolitické zátěže, jak už dnes naznačuje jejich nevalný zájem o syrskou krizi. A pokud se nedávné zprávy z Japonska ukážou být pravdivé, praktická těžba hojných zásob hydrátů metanu by mohla ceny energií ještě dál snížit – samozřejmě jen pro ty, kdo k nim budou mít přístup.
V takovém případě ztratí hroutící se evropský obchod s emisními povolenkami nadobro svůj smysl. Chránit problémová průmyslová odvětví před konkurenty, kteří platí za energie sotva polovinu, bude stále těžší, zvláště pokud se nepodaří najít účinný způsob, jak propojit „zelené technologie“ s cenovou dostupností. Energetika a politika však především už od sebe nepůjdou rozpoznat. Veškeré diskuze o politické unii proto budou pouze směšné, tak jak se to již víceméně stalo s nešikovnými pokusy Unie vytvořit společnou diplomacii. Evropské vlády a zástupci jejich energetického průmyslu si musí sednout a dohodnout se na společné vizi. Pokud se jim to nepodaří, důsledky nezasáhnou pouze úzký okruh evropských federalistů.
