Vyberte si jazyk
„Zpráva o pokroku Turecka na cestě k přistoupení do Evropské unie“ je považována za určitý „věstník“, ve kterém Evropská komise hodnotí pokroky, kterých Turecko v posledních letech dosáhlo. Letos poprvé jsme ho pročítali bez špetky nadšení. Je pravda, že jsme zrovna byli v Kazachstánu, daleko od Turecka a ještě dále od Bruselu. Ale onen nedostatek zájmu není vzhledem k uplynulým letům dán jen geografickou vzdáleností. Naše vnímání zajisté ovlivnilo prostředí, ve kterém jsme se nacházeli a dynamika, jež kolem nás přímo sršela.
Skutečně, v Kazachstánu zpráva z roku 2009 nezajímala absolutně nikoho. Upřímně řečeno, všem to bylo úplně šum a fuk. Sotva jsme se pokusili připomenout si její důležitost, okamžitě nám oponovali slovy: „Ale tak nechte být Evropu Evropou a zaměřte se spíš na Asii!“ Ti zdvořilejší či diplomatičtější nám říkali: „Bylo by bezpochyby škoda zanechat tak dlouhou cestu do Evropy. Nicméně pamatujte dobře, že jednou si uvědomíte, že vaše místo, kde můžete uskutečňovat vaše skutečné cíle, je především zde.“
Kazachstán, Norko východu
Je naprostou samozřejmostí, že budoucnost Turecka, ale také Evropy se bude z velké části odehrávat ve Střední Asii. I „malý Napoleon“ Evropy, který nesnese sebemenší kritiku – francouzský prezident Nicolas Sarkozy – se začátkem října vydal až do Astany a při té příležitosti nasadil ten nejskromnější výraz, jaký si jen dokážeme představit. Důvod je ten, že pod povrchem Kazachstánu se nachází ropa, zemní plyn a uran. Zanedlouho se tento region stane novým Norskem, novu Kanadou či Austrálií a probudí dychtivost. Obrovská rozloha této země, která je čtyřikrát větší než Turecko, ale kterou obývá necelých třicet milionů obyvatel tak nabízí řadu možností. Turecko si již na tomto území své parcely zarezervovalo.
Za těchto okolností komentáře k této zprávě o dosaženém pokroku, které ve své podstatě říkají, že „tón letošní zprávy je rozvážnější, než těch v předchozích letech“ a že „očekávání a požadavky Evropské unie vůči Turecku jsou mnohem rozumnější,“ v nás vyvolávají spíše úsměv. Samozřejmě si nebudeme hrát na to, že nás zpráva nezajímá, protože teď máme svou „Eurasii“. Evropská unie totiž určitě „naší cestou“ zůstává, ale nikoli však „cestou jedinou“. Navzdory všemu přesto k vydání této zprávy gratuluji!
Rozšíření EU
Kypr, turecký kámen úrazu
Ve své výroční zprávě o pokroku vyjednávání o možném vstupu Turecka do EU z 14. října Evropská komise trvá na rychlém vyřešení kyperské otázky, píše Robert Ellis v listu the Guardian. „Po pádu Berlínské zdi a urovnání konfliktu v Severním Irsku se tak na Kypru vede nejdéle trvající spor na území Evropy.” Od invaze z roku 1975 se snahy OSN o znovusjednocení ostrova, rozděleného na severní a jižní část mezi tureckou, respektive řeckou komunitu „ukázaly být politickým hrobem čtyř generálních tajemníků a bezpočtu vyslanců.”
Řecká část ostrova je již členem EU, avšak je stále nejasné, jestli je lídr tureckých Kypřanů Mehmet Ali Talat schopen se dohodnout se svým řeckým protějškem Demetrisem Christofiasem. A to přesto, že „mezi oběma představiteli panuje obecná shoda na parametrech pro vyjednávání – federaci, skládající se ze dvou států s jednotnou suverenitou.” Nicméně překážky zůstávají. Problematické je zejména to, že „Turecko trvá na své vojenské přítomnosti na ostrově a osídlováním ostrova Turky z pevniny provádí politiku kolonizace.” Původní obyvatelstvo tureckých Kypřanů, jejichž počet se odhaduje na 89 000 z celkového počtu 260 000 obyvatel v tureckokyperské části si stěžuje na kulturní útisk ze strany Turecka.
