Tvárné hranice

„V Evropě už principy nejsou, co bývaly,“ píšeRomânia libera po včerejším zasedání ministrů vnitra EU, kteří 22. září rozhodli o odložení vstupuRumunska a Bulharska do schengenského prostoru. Důvodem bylo odmítavé stanovisko Nizozemí a Finska, které požadují větší záruky v oblasti boje proti korupci a kriminalitě.

Vlády v Bukurešti a Sofii to pociťují jako zradu, protože mají pocit, že se namáhaly zbytečně. Nicméně nad rámec této národní perspektivy vše nasvědčuje tomu, že se z Evropy stal labyrint, v němž už nikdo nedokáže rozpoznat hranice.

Vnější hranice schengenského prostoru, vystavené napětí panujícímu na jejich řeckém a italském cípu, byly posíleny ostnatými dráty (mezi Řeckem a Tureckem) nebo větším počtem pobřežních hlídek (ve Středomoří), aniž by přitom byla definována společná strategie na evropské úrovni.

Vnitřní hranice, které jsou nyní teoreticky jen velice symbolickými administrativními čarami, se staly předmětem různých manévrů potírajících samotný princip volného pohybu osob. Dánsko znovu zavedlo kontroly na hranicích, oficiálně za účelem boje proti přeshraniční kriminalitě. Francie udělala to samé, aby zabránila vstupu na své území Tunisanům přicházejícím z Itálie. Další, politické hranice se pak v závislosti na domácí situaci vynořují tam, kde je právě nečekáme, jako v Nizozemí, ve Finsku nebo v Dánsku na nátlak strany Geerta Wilderse, „Pravých Finů nebo Dánské lidové strany.

„Evropě a Itálii vytýkám, že usnuly a neberou na vědomí nacionalistické a odstředivé síly, které jimi cloumají. Nevzali jsme si ponaučení z Balkánu: Stačí ukázat prstem na nepřítele a omezenci jej za nepřítele skutečně považovat budou,“ varuje ItalPaolo Rumiz ve své knize Na hranicích Evropy. Mohl také dodat, že Evropa riskuje, že mezi více či méně tvárnými hranicemi nechá kus duše.