Vyberte si jazyk
Bylo nebylo, před dávnými časy Evropa kolonizovala části Číny. Dnes Čína kolonizuje části Evropy. Samozřejmě pouze neformálně a navíc daleko ohleduplněji, než když tomu bylo naopak, ale každý chvilku tahá pilku. Sílící Čína na relativní úpadek Evropy poukazuje zároveň jej využívá.
Až čínský ministerský předseda Ťia-pao Wen přijel do Evropy, navštívil Německo, Británii a Maďarsko. Proč Maďarsko? Částečně proto, že je momentálně předsednickou zemí EU, ale také proto, že Čína má v Maďarsku rozsáhlé investice a plánuje další – stejně jako jinde v jihovýchodní a jižní Evropě. Připravovaná studie Evropské rady pro zahraniční vztahy (ECFR, European Council on Foreign Relations) odhaduje, že 40% čínských investic v EU je v Portugalsku, Španělsku, Itálii, Řecku a východní Evropě.
Proč věnovat tolik pozornosti okrajovým oblastem? Dají se tu přeci dělat slibné investice a tyto menší periferní ekonomiky jsou snadnou přístupovou cestou k jednotnému evropskému trhu s půl miliardou spotřebitelů. Evropský trh je pro čínské investory daleko otevřenější, než ten čínský Evropanům.
Ekonomická síla se přetavuje v politický vliv
Veliké investice do těchto zemí přinášejí také politické dividendy. Není snad příliš cynické konstatovat, že je tu zřejmá snaha o vybudování jakési čínské lobby v rozhodovacích strukturách EU, kde je i ten nejmenší stát, alespoň teoreticky, roven tomu největšímu.
S největšími devizovými rezervami na světě, momentálně ve výši kolem 3 biliónů eur, by si Čína bez mrknutí oka mohla koupit polovinu privatizovaných řeckých veřejných aktiv. Měli by si Řekové Číňany přinášejí dary předcházet? Přísloví říká, darovanému koni na zuby nehleď. Jak řekl jeden z čelných čínských geostratégů autorovi chystané zprávy ECFR: „Vy ty naše peníze potřebujete.“
Člověk ale nesmí být příliš paranoidní. Pokud věříme ve svobodný obchod a volný trh, pak nemůžeme kázat vodu a pít víno. Nicméně není sporu o tom, že čínská ekonomická moc už sahá hluboko do Evropy a převtěluje se v politický vliv.
Někteří z asijských sousedů Číny pocítili vzestup této země daleko tvrdším způsobem. Zatímco v Evropě ještě někteří sní o postmoderním světě sdílené svrchovanosti, ve kterém se EU stane modelem pro globální vládnutí, geopolitická situace v Asii stále více připomíná Evropu konce 19. století, dokonce ještě více než Evropu konce 20. století. Panuje neklid a svrchované mocnosti soupeří o nadvládu, budují loďstva a armády a přou se o kontrolu nad územími (Kašmír) a moři. Státní zájmy a vášně převládají nad vzájemnou ekonomickou provázaností.
Buďme na pozoru
Kromě ekonomických a vojenských rozměrů rozvíjející se čínské moci je tu i třetí dimenze: politická a kulturní, aneb tzv. „soft power“. Yan Xuetong, jeden z předních čínských expertů na mezinárodní vztahy, právě vydal fascinující knihu s názvem Starobylé čínské myšlení, moderní čínská moc. Kniha se věnuje analýze politického myšlení před obdobím Čchin, t.j. před rokem 221 před naším letopočtem a poučeními, které si z tohoto myšlení můžeme vzít pro současný svět. Yan tvrdí, že u starých čínských myslitelů lze rozeznat dva odlišné pohledy na státní moc. Prvním je hegemonie, kterou nazývají „humánní mocí“ spočívá v tom, že moudrost, ctnost a dobročinnost dokáží uspokojit nejen vlastní obyvatelstvo, ale navíc upoutávají pozornost dalších, kteří se přidávají a tím se tento způsob vládnutí šíří za hranice.
I když se zdá, že pouhou hegemonii zcela neodmítá, Yan argumentuje, že by se Čína měla pokoušet o jiný, ambicióznější druh politické moci – a to tím, že bude, mimo jiné, „politický systém stále inovovat“. I když je překlad této formulace poněkud volný, naznačuje, že „Čína musí zařadit morální princip demokracie mezi hodnoty, které prosazuje“.
Čína roku 2011 je, dlužno podotknout, modelu „humánní moci“ značně vzdálená. Počínaje velkým reformátorem Teng Siao-pchingem může uplatňovat morální nárok na fakt, že milióny lidí vyzvedla z bídy. V očích rozvojových zemí celého světa je model státem kontrolovaného kapitalismu ideologickou výzvou liberálně-kapitalistického modelu volného trhu, v současnoti sužovaného krizí. Ve Wen Jiabaovi, muži na cestě do Evropy, se setkáváme se skutečně sympatickým, přemýšlivým mužem č. 2, který je pozoruhodně otevřený diskuzi nad kritickými otázkami cizinců a který je populární i doma u vysoce kritických mladých Číňanů. Ale v posledních několika letech se nervózní Komunistická strana, v očekávání změny ve vedení v roce 2012, vrátila zpět k formě vlády, která je všechno, jen ne humánní – od zacházení s národnostními menšinami až po uvěznění umělce Ai Weiweiho. Na strašáka tzv. arabského jara reagovala úzkostlivěji, než k tomu podle většiny pozorovatelů měla skutečný důvod.
Žádnou ze tří tváří čínské moci – ekonomickou, vojenskou a politickou – nelze oddělit od ostatních. Všechny procházejí změnami. Spolupráce snoubící se s kritikou, tak jak si ji s okouzlujícím Wenem přejí udržovat David Cameron a Angela Merkelová, je žádoucí. Nelítostnou pravdou ale je, že možnosti k vnějšímu ovlivňování směřování této rozvíjející se supervelmoci budou pouze omezené. A tak si nejdříve musíme zamést před vlastním prahem, dávat pozor a především doufat.
Dluhová krize
Čínské miliardy nevyčíslitelné hodnoty
Není to tak dávno, co byla návštěva čínského premiéra synonymem protestů a debat o lidských právech a represi v Tibetu,“ píše El País. Nicméně „v těchto dnech je přítomnost premiéra Wen Ťia-paoa v Maďarsku, Velké Británii a Německu viděna prakticky jen prismatem důležitosti, jakou tento asijský obr představuje pro evropskou ekonomiku. A host si dokonce dovolil kázat svému hostiteli o rizicích prosazování míru v Libyi prostřednictvím zbraní. Prozíraví Číňané v předvečer návštěvy propustili na svobodu několik disidentů, včetně umělce Aj Wejweje.“
„Při poslední návštěvě Wen Ťia-paoa ve Velké Británii v roce 2009 po něm hodil během jeho přednášky na univerzitě v Cambridge jeden mladý muž botou. Dnes, dva roky a jednu krizi poté, přislíbil premiér v Budapešti, že Čína nenechá Evropu padnout, v birminghamské automobilce vyrábějící čínské vozy se procházel jako doma a s Angelou Merkelovou měl dnes, 28. června, diskutovat o problémech eura. A to vše za doprovodu několikamiliardových kontraktů.“
To, že Čína odkoupila státní dluhopisy některých zemí eurozóny, které se ocitly ve finančních potížích, jako je Španělsko, Irsko, Portugalsko nebo Řecko, stejně jako její hlad po technologiích, vyvolává v Evropě sympatie a podněcuje jejího obchodního ducha, dodává El País. Proto „jí Evropa ráda pomůže. I když si při tom bude zacpávat nos a odvracet se pokaždé, když na to přijde. Říká se tomu pragmatismus a ten je tu odjakživa.“
