Vyberte si jazyk
Počet obyvatel bez státního občanství v Estonsku se každým rokem snižuje. Mnozí si zažádali o ruský pas, někteří již zemřeli… a část z nich přesto získala estonské občanství. Podle údajů estonského Ministerstva vnitra se v dubnu letošního roku dostal počet obyvatel bez občanství poprvé od obnovení nezávislosti země v roce 1991 pod hranici sto tisíc osob. Vicekancléř ministerstva Erkki Koort vyhlásil, že počet osob bez občanství by měl v budoucnu nadále klesat vzhledem k vysokému počtu žádostí o estonské pasy pro děti příslušníků ruskojazyčné menšiny.
Otázka velkého počtu osob bez státního občanství je již dlouho jablkem sváru mezi Estonskem a Ruskem. V roce 1994 vydala Ruská komise pro otázky občanství následující prohlášení: „Stovky tisíc osob žijících v Estonsku, Lotyšsku a Litvě zůstávají bez státního občanství, je jim odepíráno volební a vlastnické právo a jejich právo pobývat v těchto zemích je zpochybňováno.“ Moskva proto navrhla přiznat těmto osobám dvojí občanství. Jen nedávno ruský ministr zahraniční Sergej Lavrov ve svém projevu před Výborem pro lidská práva u OSN ostře kritizoval Estonsko a Lotyšsko za to, že na jejich území žije mnoho osob bez státního občanství a označil tuto situaci za „hanebnou“.
V Estonsku neexistují přesné statistické údaje týkající se obyvatel, kteří se po znovunabytí nezávislosti země ocitli bez státního občanství. Je to především proto, že začátkem devadesátých let považoval Tallinn tyto osoby za „občany Sovětského svazu“. Cizinecký zákon byl přijat v roce 1993 a o rok později byly vydány první šedé pasy neestonským občanům.
Po vstupu země do Evropské unie v roce 2004 se poptávka po estonském občanství poměrně zvýšila. Když ovšem Moskva později přijala rozhodnutí (tzv. Zákon ze 17. června 2008), kterým povolila držitelům šedých pasů bezvízový vstup do Ruska a když se Estonsko v roce 2007 stalo členem schengenského prostoru, který zaručuje občanům s trvalým pobytem na území EU - bez ohledu na jejich občanství - volný pohyb v zemích západní Evropy, žádostí o estonské občanství začalo opět ubývat. „Ruské rozhodnutí nepožadovat víza od držitelů šedých pasů nemůže být považováno ze strany Estonska za přátelský akt, vzhledem k tomu, že jen prodlužuje existující problém,“ vyjádřil Erkki Koort.
Být estonským občanem sice přináší výhody při hledání zaměstnání, ale mladí muži mají silný důvod ponechávat si svůj šedý pas – museli by se totiž buď podrobit povinné vojenské službě v Estonsku, nebo by mohli být jako ruští občané povoláni do ruské armády. Žádná z těchto zemí však nevyžaduje absolvování vojenské služby u osob bez státního občanství.
Dějiny
Tak trochu občané
Po obnovení nezávislosti v roce 1991 se Tallinn rozhodl omezit automatické udělování estonského občanství osobám (a jejich potomkům), které pobývaly na území Estonska před připojením země k Sovětskému svazu. Ti, kteří se v Estonsku usadili po roce 1940, podobně jako jejich děti, ať už narozené v Estonsku nebo v jiné zemi, mohli získat estonské občanství po složení zkoušky z jazyka a reálií. Přibližně 125 tisíc rusky mluvících občanů u testů neuspělo nebo se odmítli zkouškám podrobit. Tyto osoby se tak ocitly bez státní příslušnosti jako držitelé tzv. šedého pasu. Desítky tisíc z nich si pak požádaly o červený ruský pas nabízený Moskvou. Od roku 1995 uděluje Estonsko státní občanství všem dětem narozeným v zemi po roce 1992 státní občanství bezpodmínečně.
