Vyberte si jazyk
Němci se na konci měsíce chystají k volbám. Pravděpodobný výsledek – vítězství kancléřky Angely Merkelové – je důvodem proč by Irové měli Lisabonskou smlouvu o pět dní později v referendu podpořit. Kancléřka Angela Merkelová je v mnoha ohledech průkopnicí. Je prvním kancléřem z bývalé NDR a zároveň první ženou v čele Německa, ale co je důležitější, je první Němkou, která nezažila děsivé dějiny Německa na vlastní kůži.
Její předchůdci, muži jako Helmut Kohl a Helmut Schmidt válku poznali a to je pohánělo k tomu, aby vytvářeli Evropu takovou, jak ji známe dnes. Takto horlivou podporu evropského projektu uvítali chudší země, jako ta naše. Právě ta nám umožnila vytvořit moderní Irsko. Kancléřka Merkelová a všichni její možní nástupci, ačkoliv jsou si minulosti Německa vědomi, Kohlův horlivý zájem o EU nesdílejí.
Německo se zkrátka rychle stává normální zemí a normální země dělají to, co dělaly vždy – staraly se o samy o sebe. Kdokoliv o tom pochybuje, by se měl podívat na vztah Německa k Rusku. Merkelová se cílevědomě dvořila svému obřímu sousedovi s cílem zajistit dodávky plynu do Německa. Před takovými deseti lety by se Německo v případě, že by jednalo osamoceně, cítilo trapně. Snažilo by se zajistit i dodávky pro Evropu a zároveň by vystupovala proti akcím Ruska na místech jako Gruzie.
Německo není, co bývalo
Dnes Německo sleduje své vlastní zájmy stejně jako Francie a Británie. Není náhodou, že v mezinárodních vztazích pro politiku založenou na praktických, spíše než morálních či ideologických ohledech, používáme německý pojem realpolitik.
To, že Německo je zase konečně normální zemí, je důvodem k oslavě. Je totiž nejen evropskou hospodářskou velmocí, ale i velmocí vojenskou a jeho faktická nepřítomnost ze světa zahraničních záležitostí zanechalo politické vakuum, které občas vyplnili šalební sousedé. Ačkoli je tento nevyhnutelný a nezvratný proces vítán, klade na nás v Irsku řadu výzev. Pokud se tento kdysi neškodný motor evropské integrace zadrhává, tak my a ostatní malé země musíme zaujmout své místo, jinak se budeme dívat, jak nám evropský projekt umírá u nohou.
Zde v Irsku už některé efekty nového přístupu Německa pociťujeme. V 90. letech by kancléř Kohl, mazaný a domýšlivý politik proslulý, jako tehdy jeden z mnoha, „porcováním medvěda“, na přesvědčení skeptických zájmových skupin, mezi které patří třeba farmáři, musel použít nějaký balíček zemědělských grantů. Zkrátka by se pokusil Lisabonskou smlouvu koupit penězi a bezvýznamnými protokoly ke smlouvě.
Tentokrát ale na žádné finanční incentivy nedošlo. Od zbytku EU přišla jen ledově chladná žádost o další hlasování. Administrativy ostatních členských států se ani neobtěžovaly dát naší vládě přesvědčivý fíkový list, se kterým by mohla jít do kampaně. Jejich popuzení z našich obav o nelogičnosti jako potraty či vojenský konflikt je přitom evidentní.
Nová generace Němců
Tím nechci říct, že Německo neučinilo nic, čím by nám nepomohlo. Ve skutečnosti to bylo právě prohlášení kancléřky Merkelová ze začátku tohoto roku o možné záchraně Irska v případě kolapsu jeho hospodářství. To zachránilo naše majetky na trhu obligací a snížilo cenu irských půjček. Od naší země se jí za tyto garance dostalo jen malého poděkování, přestože v době kdy svět horlivě srovnával Irsko s Islandem a sázel tak proti našemu neustálému boji o přežití, to byl zlomový okamžik.
Abychom parafrázovali slova Johna F. Kennedyho, pochodeň přešla no nové generace Němců, kteří se narodili po válce, disciplinoval je život v míru a prosperitě a kteří už nadále nehodlají platit za hříchy svých otců.
Tato ústřední realita znamená, že Evropa už není nastavená na autopilota a to je důvod, proč se my v Irsku musíme evropskému projektu více věnovat. Pokud z Němců entuziasmus vyprchal, jsme to my, kdo jej potřebuje o to více. Anebo se budeme muset smířit s tím, že Evropa zaklopýtne a upadne ve chvíli, kdy se na Dálném východě objevují další supervelmoci.
