Vyberte si jazyk
Mladý ekonom Jens Weidmann, který zasedl do do křesla prezidenta Bundesbanky a stal se zcela jistě nejvlivnějším členem Rady guvernérů Evropské centrální banky, tvrdí, že úrokové sazby ve výši 6 % nejsou „koncem světa“. A že tedy není nutné, aby se kvůli tlaku, kterému čelí Španělsko na dluhových trzích, mobilizovala ECB. Bylo by zajímavé vědět, do jaké míry si Weidmann uvědomuje, že Španělsko a Německo spolu sdílejí měnovou unii, a do jaké míry tedy sdílejí obavy, že takové rozdíly v úrokových sazbách zpochybňují její samotný smysl a existenci.
Nepoučitelné Německo
Hodnota tohoto velice upřímného a zároveň ryze nestoudného Weidmannova výroku spočívá v tom, že zcela jasně a přímo vysvětluje, co se v Evropě a především ve Španělsku v těchto chvílích odehrává. Nedostatek vize a citlivého přístupu, které nás obklopují, nápadně připomínají zaslepenost francouzských elit po skončení první světové války. Ty tenkrát udusily jakoukoliv šanci na poválečnou obnovu a hospodářský růst v Německu, jemuž bylo uloženo splácet horentně vysoké válečné reparace. Tyto reparace, jakkoli byly spravedlivé, neboť Německo válku začalo, daly průchod směsici populismu, a redentismu [politická ideologie využívající národnostních menšin k teritoriálním ziskům], které stvořily nacismus a druhou světovou válku. Je celkem paradoxní, že Německo, jež dokázalo obdivuhodným způsobem překonat nacismus, nebylo předtím schopné se vypořádat s inflací, která vedla ke kolapsu Výmarské republiky. Není pochyb o tom, že padne-li nakonec euro a rozpadne-li se evropský projekt, historici budou používat podobné věty k vysvětlení toho, co se v Evropě nepovedlo a k jakým chybám došlo.
Německá vláda dnes se svou zaslepeností a podobným přístupem ohrožuje nejen evropský projekt, ale rovněž přiživuje protiněmecké sentimenty. Podívejme se na jeden příklad: ačkoliv image Německa jako státu je ve Španělsku stále dobrá, podle posledního průzkumu veřejného mínění provedeného Královským ústavem mezinárodních a strategických studií Elcano se téměř tři čtvrtiny Španělů domnívají (73 %), že Německo nebere ohled na zájmy Španělska, a ještě větší (87%) shoda panuje kolem názoru, že „zemí, která v Evropě rozhoduje, je Německo“ (nikoliv země, jejíž rozhodnutí mají „největší“ váhu, ale země, jež zkrátka rozhoduje).
Hollande může Francii změnit
Nadešel čas říct Berlínu „dost“? Nepochybně ano. Jak? Prostřednictvím Bruselem koordinované agendy národních reforem doplněné evropskou agendou růstu. K tomu bude zapotřebí, aby byla v Evropě obnovena politická a institucionální rovnováha, které vzala za své. Na jedné straně byla totiž Evropská komise, která by měla mluvit jménem všech států, jako politický aktér eliminována. Barroso na počátku svého druhého a posledního mandátu naznačoval, že se z něj stane skutečný lídr. Když ale nastaly problémy, agendy udržitelného růstu, kterou dlouhá léta podporoval, se bez okolků vzdal. A na druhé straně je Francie, která vždy hrála vůči Německu roli protiváhy, dnes v rukách někoho jako Sarkozy, nositele Řádu zlatého rouna, který kompenzuje neúspěch své domácí reformní agendy nedůstojnou servilitou slabého vůči silnému (Německu) a arogancí silného vůči slabému (Španělsku). Tato nečitelná Francie se stala pro budoucnost Evropy stejně velkým problémem jako ortodoxie, která ovládá Bundesbanku. Hollande může přinést obrat k lepšímu. Pro Francii, pro Komisi i pro samotné Německo.
Názor
Hobbesovská Evropa
V delší verzi svého článku otištěného listem Financial Times zachází José Ignacio Torreblanca ve své kritice úsporných opatření ještě dále. Uzavírá ji slovy, která by se v nadcházejících měsících mohla stát bojovým pokřikem.
Smlouva o rozpočtové odpovědnosti, nejméně vyvážená a nejvíce asymetrická smlouva, kterou členské státy kdy podepsaly, je nejlepší ukázkou této nové Evropy: zatímco tvrdě zavádí úsporná opatření, růst sotva slibuje. Ve staré dobré EU si byly členské státy rovny a smlouvy představovaly kompromis mezi soupeřícími vizemi Evropy. Nyní je Evropa o mocenských asymetriích a obavě z budoucnosti. Evropa se dnes podobá popisu přirozeného stavu člověka v pojetí Thomase Hobbese: „osamocená, bídná a krátká“. Za poslední dva roky nebylo přijato ani jedno prorůstové opatření. Nadešel čas říct: basta!
