Evropa, má láska

Jeden z rodinných příběhů, který mě vždy přitahoval, vypráví o tažení jednoho regimentu italských vojáků (kteří se účastnili německé východní ofenzívy) přes mé rodné město Floresti v létě roku 1942. Moje poznatky o cizích vojácích byly v protikladu s klasickou představou války, kterou jsem si vytvořil v dětství na základě sovětských filmů. Jejich vystupování bylo odtažité, filosofické. Koberec v pološeru místnosti zahalené do temnoty, obraz, který se odehrával před jejich očima, probouzel v duši těchto lidí strach z neznáma, ale také a především zvědavost. Tento druh zvědavosti pro mé prarodiče představoval choulostivé téma. Ve vzduchu viselo určité napětí, kterého jsem se já nemohl zúčastnit a které jsem pochopil až mnohem později.

Ubytování italského vojska nedosáhlo ve Floresti epických rozměrů Kapitána Corelliho, filmu který byl natočen v roce 2001 dle románu Louise de Bernières. Ale vesnice mých prarodičů v sobě přece jen má něco z prostoty jónského ostrova Kefalonia okupovaného ve filmu italskými vojsky. Má babička Ioana, která byla na vesnici učitelkou, se seznámila s mladým poručíkem Vincenzem. Pocházel z Massa-Carrary, té slavné oblasti lamačů mramoru. Jejich idylka za sebou zanechala stopy. Sedm dopisů od vojáka, zaslaných po odchodu Italů. Babička byla přezdívána „Italka“. Voják se naučil několik rumunských slovíček, kterými zakončoval své dopisy. Vincenzovy dopisy mi vnukly myšlenku napsat román. Od té chvíle sbírám podklady. Pomohli mi také mí bratranci z Itálie, kteří se tam usadili se svými manželkami a dětmi. Díky nim se mi podařilo rozmotat nit tohoto příběhu až k Vincenzovu městu.

V Moldávii se toho za posledních několik let hodně změnilo. Na plácku, kam jsme si dřív chodívali hrát či tančit, si dnes lidé přichází vyzvednout balíčky a těch několik stovek euro od příbuzných, kteří pracují „venku“. Když je vidíme, jak se mačkají okolo přeplněných mikrobusů, pochopíme, že se nejedná pouze o peníze, které jim usnadňují život, ale jde hlavně o prostředek spojení s pulsujícím světem, s Evropou. Je to způsob, jak vytvářet budoucnost. Neboť nejenže dostávají, ale také nazpět zasílají - sýry, domácí marmelády…

Exodus Moldavanů směrem na západ je dramatem těch, kteří opouští domov, odkud je vyhání chudoba. Nakonec tak představuje opožděné gesto, snahu dohnat historii. Tu historii, kterou mí spoluobčané potkávali před 65 lety u vlastních domů prostřednictvím sluncem osmahlých vojáků, kteří hovořili svým zpěvným jazykem.

Most hozený napříč věkům a vojenský kalamář, ve kterém Vincenzo namáčel své pero. Evropa v tomto kalamáři. Ptám se, bude mít Floresti na citové mapě Italů své místo, tak jako se nachází Massa-Carrara v citovém místopise mé rodiny? Sním o cestě do města lamačů mramoru, abych ověřil svá očekávání. Doufám, že uvidím ten hrad tam na kopci. Měl bych ho tam najít v celé jeho majestátnosti, s hradními věžemi zalitými světlem, tak jak jsem jej uviděl poprvé, když jsem sníval v těch dlouhých letních odpolednech.