Když ti skandinávští šprýmaři udělili Nobelovu cenu míru Evropské unii a vychválili její snahu „usmiřovat, šířit demokracii a prosazovat lidská práva“, postarali se všem o zábavu. Kdyby totiž nebyla letošní pochvala Nobelova výboru pouhou ironií, už dávno by eurokomisaři kritizovali zneužívání státní moci a vzestup neonacismu v Řecku.

EU s vervou odsuzuje ohrožování svobody slova v Maďarsku Viktora Orbána. Evropští politici se právem obávají o osud nezávislých institucí, které stojí svéráznému režimu v cestě. Všímají si jak fašizujících prvků v maďarském flirtu s antisemitskou a protiromskou nenávistí, tak vládní shovívavosti k revanšistickým představám o tom, jak Maďarsko může získat zpět území ztracená po první světové válce. Ohledně Řecka však je ticho po pěšině, i když témat pro evropské představitele by se tam našlo více než dost.

Neuralgické body upadajícího státu lze poznat podle toho, nač se zaměřuje cenzura. V případě Řecka to trestní stíhání Kostase Vaxevanise z minulého týdne ukázalo s chirurgickou přesností. V době, kdy Řeky dusí nekonečná úsporná opatření, kdy se HDP propadá o 4,5 procenta v roce 2010, o 6,9 procenta v roce 2011 a letos o odhadovaných o 6,5 procenta, zveřejnil šéfredaktor Vaxevanis seznam dvou tisíc Řeků s bankovními konty ve Švýcarsku. Poukázal na to, že zřejmě někteří lidé s dobrými kontakty unikají zátěži, kterou musí nést ostatní.

Mlč a neztratíš místo

Na tom, že byl pak bleskově zproštěn obvinění z porušení zákona o ochraně osobních údajů, záleží méně, než se zdá. I když to byl vítaný krok, vůbec neznamená, že zaručuje svobodu slova. I v dobrých časech měla nezávislá žurnalistika v zemi malou váhu. Většinu řeckých televizních stanic a novin ovládá buď stát, či plutokratické korporace, a nikdo z nich nemá zájem na odhalování korupce.

Jen hrstka zaměstnanců řeckých médií odmítá pravidlo: mlč a neztratíš práci. Stát totiž pronásleduje příliš mnoho těch, kteří se tím neřídí. „Teoreticky stále mámesvobodu slova danou zákonem. Ovšem po praktické stránce..,” naznačuje Asteris Masuras, jeden z pozorovatelů při [mezinárodní blogerské síti] Global Voices a začne vyjmenovávat případy, kdy reportéři zažili vyhrožování.

Kde začít? Co třeba u předem prohrané úsporné politiky, kterou trojka (Evropská centrální banka, Evropská komise a Mezinárodní měnový fond) vnutila Řecku? Úřady využily starého soudního příkazu k zatčení novináře Spirose Karatzaferise (31. října) poté, co pohrozil, že zveřejní interní emaily, které údajně vrhaly světlo na to, jak údajný „záchranný balíček“ trojky dostal zemi do deprese.

Případy cenzury

Dalším takovým neuralgickým bodem je nepochybně policejní brutalita. Řecká levice neustále podezírá policisty ze spolupráce s výtržníky z neonacistického hnutí Zlatý úsvit. Deník The Guardian informoval o tom, že policie zbila protifašistické demonstranty po jejich střetu se členy Zlatého úsvitu. Den nato řecká státní televize vyměnila moderátory ranního zpravodajství Kostase Arvanitise a Marilenu Katsimiovou poté, co vedení oznámili, že by se chtěli věnovat blíže zprávě, kterou The Guardian přinesl.

Řídnoucí řady novinářů rozšířil další reportér státní televize Christos Dantis. Jeho šéfové ho vyslali zpravodajsky pokrýt oslavy stého výročí osvobození Soluně od osmanské nadvlády. Ve chvíli, kdy se chystal informovat o tom, jak ve druhém největším řeckém městě lidé protestují proti přítomnosti řeckého premiéra a prezidenta, mu šéfové vypnuli kameru a reportáž předali někomu tvárnějšímu.

Jisté je, že se probouzejí stará spojenectví mezi extremistickými politickými a extremistickými náboženskými hnutími. V říjnu protestovali v Aténách křesťanští fanatici a neonacisté (hranice mezi nimi je tenká) proti „rouhavé“ divadelní hře s homosexuální tematikou. Vedení divadla ji poslušně stáhlo. Řecká televize vystřihla scénu ze seriálu Panství Downton, v níž se dva gayové políbili. Nikdo není schopen vysvětlit proč, ale je jasné, že země, která cenzuruje Panství Downton na základě jiných důvodů než je literární vkus, má velký problém.

Zastrašování je zpět navzdory členství v EU

Britští euroskeptici nechápou, že Evropská unie kdysi nabízela evropským národům únik do liberální budoucnosti. Když jsem navštívil Atény na začátku 80. let, starší lidé si ještě pamatovali nacistickou okupaci a mladší zase vyrostli za vojenské vlády plukovníků, proti níž příležitostně bojovali. Vstup do Evropské unie znamenal dát tomu všemu sbohem. Dnes je chudoba, strach, potlačování práv a státní zastrašování zpátky.

Vinu můžeme dávat korupci, kterou řecká společnost tolerovala. Vinu za krach můžeme svalovat na bankéře. Ale díl viny musíme dát i evropským politikům a úředníkům, kteří přijali Řecko (a zbytek jižní Evropy) do prostoru jednotné měny, což těmto zemím přineslo stálou konkurenční nevýhodu, a kteří odmítli odepsat dluhy, jež Řecko nemůže nikdy splatit.

Nijak tedy nepřekvapuje, že mlčí o porušování lidských práv, které podle Nobelova výboru evropská integrace garantuje. Řecko je egejským Výmarem eurokratů. K jeho vytvoření sami přispěli.