Vyberte si jazyk
Opět si bereme Evropu na paškál, ačkoliv slušnost velí do raněných nestřílet. Evropa nikdy neměla na mezinárodní scéně tak slabé postavení. U evropské veřejnosti vzbuzuje v lepším případě nezájem. Její představitelé se pak na téma Romové pustili do překvapivého zápasu. A vida, k tomu všemu, co jí leží na bedrech, je třeba přidat ještě jedno břemeno: Evropa zažívá krach, mám na mysli krach finanční. Nejedná se zde o nahromaděný veřejný dluh členských států Evropské unie, ale o rozpočet samotné Unie – rozpočet na zajištění chodu a investic. Bruselská pokladna totiž zeje prázdnotou.
Rozpočtová bitva bude bitvou podzimní, tou, jíž bude podřízena činnost Evropského parlamentu. Hrozí, že bude krvavá. Letos se bude poprvé řídit pravidly Lisabonské smlouvy, která dává poslední slovo Parlamentu. Upozornění pro škarohlídy: existuje-li nějaká oblast, v níž se EU nepřestává rozvíjet, pak je to oblast její demokratizace, a zejména pak jejích pravomocí, jež jsou přidělovány 736 členům Evropského parlamentu. Hleďme shromáždění, které je hodno demokracie, neboť hlasuje o rozpočtu.
Utopené grandiózní projekty
Tím dobré zprávy končí. Komise letos v létě předložila návrh rozpočtu na rok 2011 v řádu 126,6 miliard euro, což je 1,02 % hrubého národního produktu (HDP) Unie. Vzhledem ke krizi a veřejnému dluhu je to rozpočet úsporný. Prioritou členských států je obnova vlastních veřejných financí, nikoliv financí unijních. Ale i to bylo pro Evropskou radu moc. Proto návrh ještě předtím, než ho předala k posouzení rozpočtovému výboru Evropského parlamentu, trochu seškrtala. „Je to slepá ulička, rozpočet je blokován,“ poznamenal francouzský šéf výboru Alain Lamassoure.
Z Unie se stal „legislativní gigant“, říká. S každou novou smlouvou – Maastrichtskou (1993), Amsterodamskou (1999), Niceskou (2003), Lisabonskou (2009) – udělila Evropská rada Unii nové pravomoci. Jasně řečeno to znamená, že jí představitelé států a vlád přidělovali čím dál více úkolů: energii, životní prostředí, výzkum, vysokoškolské vzdělání, tvorbu diplomatického sboru o 6 000 členech atd. Ovšem Evropská rada, pevně usazená v majestátní nonšalantnosti, nikdy nemínila dát Unii prostředky odpovídající jejím novým misím. Unijní rozpočet naopak představoval v polovině osmdesátých let 1,28 % evropského HDP, zatímco dnes je to 1,02 %... Z toho tedy vzniká onen dojem, že Evropa je rozmarnou mocností chrlící na summitech grandiózní projekty, které nikdy nespatří světlo světa. Vzpomínáte na Lisabon, kdy Rada prohlašovala, že Evropa bude mít „nejkonkurenceschopnější znalostní ekonomiku na světě“? Legrační a zároveň tristní: Evropo, kolik máš patentů?
Evropský rozpočtový trpaslík
Je-li Unie „legislativním gigantem“, pak je rovněž „rozpočtovým trpaslíkem“, pokračuje Lamassoure. V době svého vzniku, při podpisu smlouvy o založení Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO, 1951), disponovala vlastními zdroji: clem, které vybírala na svých hranicích (společný celní tarif). S postupem dlouhých vyjednávání o odstranění celních bariér tyto příjmy zanikly. V roce 1984 se rozhodlo o provizorním, doplňkovém zdroji financí umožňujícím naplnit evropskou pokladnu: příspěvcích od každého členského státu vypočítaných z poměru jejich HDP a základu DPH.
Provizorní přetrvalo, doplňkové se stalo hlavním. O žádném vlastním zdroji se už nerozhodovalo. Dnes tvoří základ evropského rozpočtu příspěvky jednotlivých států. Oddíl „EU“ v návrzích finančního zákona je nepopulární jak mezi velkými plátci, tak mezi volenými zástupci státu. Převládá tak logika řečená „spravedlivá návratnost“ – Evropa mi musí přinést tolik, kolik do ní vkládám –, která protiřečí unijnímu duchu.
Lamassourův pohled je střízlivý: včera „ministři financí nechtěli platit“, dnes, v době krize, „už nemohou platit“. Evropský rozpočet je třeba odblokovat. Je třeba vymanit se z pout národních příspěvků. To předpokládá jednu věc: opětovné vytvoření vlastních evropských zdrojů. Konzervativní uskupení (Evropská lidová strana), které má v Parlamentu většinu, navrhuje zavedení evropské daně (daně z finančních transakcí nebo emisí CO2). Vynalézavější Lamassoure navrhuje, aby byla výběrčím sama Evropa a aby jí byla přímo přidělena DPH z dovozu některých komodit ze zemí mimo EU (například automobilů).
