Vyberte si jazyk
Úkolem strašáka je odehnat zloděje od pole, které již rolník obdělal. To zcela evidentně není úkolem národní identity, která přitom také dokáže lidi děsit. Ve Francii se nyní objevila debata, které chybí obsah i vize a která už byla jinde v Evropě dávno vyčerpána. Hledání definice národní identity si kandidátské země na vstup do Unie vytyčují jako implicitní úkol, jako doplňkový, nepsaný unijní požadavek, který je nutno přijmout. Jakmile tyto země vstoupí do EU, zjistí, že evropská identita ještě neexistuje, že jsou ještě daleko doby, kdy budeme moci říct: „Jsem Evropan původem z Prahy.“
Teď, když si národní identitu spojujeme s jistým druhem hospodářského patriotismu: jakmile nyní nějakému národnímu podniku „hrozí, že bude prodán cizincům,“ klade si Francie jednoduchou otázku: jak přesvědčit přistěhovalce, jak přesvědčit obyvatele cizího původu, že doopravdy existuje nějaká národní identita? Něco, co je nutí nevypískat Marseillaisu? V evropském puzzle ale multietnické a multijazykové tváře příliš nevědí, co je to národní identita. Všichni čekají, až nepřátelství vůči Druhému vymizí z hlav většiny sousedů.
Ano, Francie má vlastní jazyk, kulturu a image známou v celém světě. Ale ohánět se dnes, padesát let po vzniku evropského společenství, touto formou konzervatismu, zavání trochu pokrytectvím. Francie nepotřebuje definovat již existující identitu, která ostatně na ty, kdo touží do těchto končin emigrovat, působí jako volání sirény. To, co potřebuje, je rozvíjet svůj vztah k Druhému v evropském měřítku. Jak ale poznamenává autor článku v Le Monde, národní identita není koncept, který lze vpíchnout jako vakcínu. „I love Paris“ nestačí. Nazrál čas říct také „I love Europe“. I.B.G.
