Dejte nám evropské hvězdy!

Bývaly doby, kdy televizní obrazovka doslova přetékala seriály a zpěváky z jiných evropských zemí. Dnes se hranice otevírají a lidé uzavírají, konstatuje s lítostí novinář a historik Nils Minkmar.

Zveřejněno dne 8 ledna 2010 v 15:23
Znáte je? Fotomontáž: Presseurop

Všechny děti, které vyrůstaly s televizí, znají Evropu: Prahu objevily s Panem Tau, Yorkshire díky seriálu BBC (All Creatures Great and Small) a městečko s vilou Vilekulou skrze dobrodružství Pipi Dlouhé punčochy. Bývaly doby, kdy moderátoři varietních pořadů zvali s hrdostí do studia „zahraniční“ hosty, které ostatně neváhali označit za „mezinárodní hvězdy“, jakmile jednou zazpívali v Montreux. Bývalo velice chic, když moderátor scházel ze scény a zdravil publikum v několika jazycích. Dnes je úspěchu v kariéře občas na překážku i jen klasická němčina.

Desítky let si i úspěšné pořady kladly za povinnost prezentovat určitou mezinárodní kulturu a minimum elegance, jmenovitě pro zahraniční diváky. Na které rozhlasové stanici lze dnes ještě poslouchat slušné písně? A to nemluvím o televizi. Nad talentem kterého frankofonního umělce, vyjma Carly Bruni, se dnes můžeme rozplývat nadšením? Na kterém programu můžeme sledovat hudební festival v San Remo? Co je v současnosti módní ve Švédsku? Kromě zpravodajství Evropa na obrazovce naprosto chybí. Zábava je záležitostí domácí, neřkuli regionální. Zatímco mládež dnes vyrůstá ve světě, kde se státy vážou čím dál víc na regiony než na národy, televize tuto realitu nijak nereflektuje.

Arte – oáza uprostřed pouště

Možná je to otázka čísel: v době, kdy byli zahraniční hosté zvaní do úspěšných pořadů, neexistovala konkurence soukromých programů. Do německého studia bylo možné pozvat Monty Python nebo zpěvačku Milvu [italská star v šedesátých letech], a pokud náhodou poněkud nejistý překlad rozhovorů odlákal několik diváků, no tak co. Dnes zažíváme skutečně paradoxní situaci. Zatímco se naši političtí představitelé musí se svými evropskými kolegy dokázat dohodnout co nejrychleji a co nejdříve si získat důvěru, není veřejnost schopná zapamatovat si ani jméno evropského představitele a nedokáže vyjmenovat jediného umělce či osobnost ze sousední země. Dokonce i čtenáři tisku, kteří se o Evropu zajímají, jsou překvapeni, že nedokážou identifikovat jedinou tvář mezi herci či hudebníky, kteří se objevují v sousedních zemích na titulních stránkách časopisů.

Francouzsko-německý kulturní program Arte a skutečnost, že Evropa je předmětem samostatné stanice, tu slouží jako alibi. Každá země se chová, jako by televize měla chránit občany před konkrétními dopady Evropské unie. Objeví-li se někdy ve francouzské televizi Angela Merkelová – jedna z mála osobností, která občas k velké radosti levice dokáže říct Nicolasi Sarkozymu, co si doopravdy myslí – pak například herec Hape Kerkeling či spisovatelka Charlotte Rocheová tu nejsou známí vůbec. Zrušení hranic si žádá od veřejnosti jisté úsilí. Až doposud byla Evropa záležitostí odborníků. Tak tomu nadále být nemůže. Bylo by třeba, aby čím dál více moderátorů dokonale ovládalo několik jazyků a projevilo skutečný zájem o vnější svět, jehož bohatství nemůže v úzkém prostoru natáčecího studia reflektovat. Někteří diváci samozřejmě přepnou.

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma