Vyberte si jazyk
Když se Victor Ponta, tehdejší lídr Sociálně-demokratické strany (PSD), spolu s předsedou liberálních demokratů (PLD) Crinem Antonescem před pěti měsíci rozjeli do Bruselu [během demonstrací rumunských “rozhořčených” proti úsporným opatřením], aby si zde stěžovali na prohřešky proti právnímu státu, ozývala se z USL [koalice obou stran, které od 7. května 2012 společně vládnou] hlasitá kritika, že vážná „situace v Rumunsku přitahuje pozornost celé Evropy”. Tehdy však šlo pouze o domácí propagandu, která na evropské dění neměla žádný dopad.
Dnes je tomu naopak. [Bukurešťská vláda během několika dnů odvolala rumunského ombudsmana, předsedu senátu i předsedkyni poslanecké sněmovny, a nakonec i prezidenta. Poslední rozhodnutí by mělo být 29. července stvrzeno referendem.] V zemi koluje mnoho dohadů a šíří se panika, že Rumunsku bezprostředně hrozí pozastavení hlasovacího práva v Evropské radě, či dokonce rovnou vyloučení z Evropské unie. Mluvme však vážně.
Podle článku č. 7 Lisabonské smlouvy by Komise musela nejprve konstatovat, že členskému státu hrozí nebezpečí vážného odchýlení od pravidel. Neudělala tak v případě Maďarska Viktora Orbána, ani Nicolase Sarkozyho a jeho prohřešků vůči Romům, i když eurokomisařka pro právní otázky Viviane Redingová proti němu tehdy ostře vystoupila. Nestalo se tak ani, když Silvio Berlusconi nechal odhlasovat zákon, který jemu samotnému zajišťoval imunitu. Kde byl tehdy bývalý eurokomisař Franco Frattini, který se nám pokoušel kázat o nebezpečích korupce? A vida, byl jedním z Berlusconiho ministrů.
I kdyby členové Komise chtěli Rumunskem začít, potřebovali by k tomu souhlas Parlamentu. Ten nedávno zamítl požadavek pravicové Evropské lidové strany (PPE) o situaci v Bukurešti diskutovat, sociální demokraté a liberálové rumunskou vládu totiž podporují. A i kdyby se rovnováha sil radikálně změnila, v Radě by bylo potřeba 80% většiny – a to ne k uvalení sankcí na Bukurešť, ale pouze k vydání jistých doporučení. Pouze pokud by se jich vláda nedržela, mohla by Rada kvalifikovanou většinou rozhodnout o pozastavení hlasovacího práva či jiných sankcích. Jde však o dlouhý proces plný nástrah.
Je pravda, že politické reakce, které vládní změny vyvolaly, jsou poměrně ostré. Vyhraněná pozice německé vlády však zasadila ránu i předsedovi Evropského parlamentu, německému sociálnímu demokratovi Martinu Schulzovi, který bukurešťskou vládu podporuje. V osobě Traiana Basesca by Německo ztratilo klíčového spojence v Evropské radě, zatímco Victor Ponta ztělesňuje podporu pro „jižní křídlo“. V Evropském parlamentu zřejmě vládnou zcela opačné postoje, než tomu bylo v případě Maďarska. Po dlouhém mlčení a sérii kompromisů vypovídají reakce Bruselu o silnější reálné politice.
Šlo o reálnou politiku i v dopise adresovaném rumunskými nevládními organizacemi Evropské komisi, ve kterém se dožadují zahájení procesu, jenž by na Bukurešť uvalil sankce? Možná, i když se takový požadavek vůči vlastní zemi zdá být přinejmenším podivný. Bez ohledu na svá politická přesvědčení vyvinuli rumunští občané před vstupem své země do EU velké úsilí. To si nezaslouží být rozdrceno kvůli domácí politické válce.
Co se týče reálné politiky, měli bychom se raději naučit s její kartou hrát v důležitých bruselských jednáních, a ne se s ní chtít na veřejnosti prát vlastní špinavé prádlo.
Pohled z Německa
Politické kategorie nic neznamenají
Rumunský lid „potřebuje, aby se jeho představitelé řídili demokratickými principy fungujícími na evropské úrovni“, soudí list Süddeutsche Zeitung. Mnichovský deník doporučuje bruselským politickým stranám, aby se při kritice událostí v Rumunsku vyvarovaly stranického pohledu na věc. Konzervativci by se tak měli vyhnout přílišné solidaritě s prezidentem Băsescem. A sociální demokraté by zas neměli být bezmezně shovívaví k premiérovi Victoru Pontovi:
Je třeba myslet na to, že ne všechny strany ve střední a východní Evropě jsou sociálnědemokratické, liberální či konzervativní jen proto, že nesou takový název. Západní schémata jsou v daném případě k ničemu. Dvacet let po pádu komunismu znamená získání moci víc než ideologická orientace. Nad principy tak mají často navrch klientelismus, protekce či touha po uznání. Rumunsko je toho skvělým příkladem.
