Evropská diplomacie obětí libyjské krize

Evropané stojí v konfliktu s libyjským režimem v první linii. Evropská unie ale bezmocně přihlíží, podřízena vůli členských států žárlivě střežících své výsady, stejně jako nekoherentnímu postoji Německa.

Zveřejněno dne 21 března 2011 v 14:45

„Libyjská krize udolala společnou zahraniční politiku Evropské unie,“ lituje Slate.fr. Zpravodajský server přitom připomíná, že Unie má od podpisu Lisabonské smlouvy k dispozici post vysokého představitele pro zahraniční záležitosti, kterého se ujala Catherine Ashtonová, a Evropskou službu pro vnější činnost, „skutečný diplomatický nástroj EU čítající na 6 000 osob a velvyslance působící všude po světě“.

„Během povstání arabského lidu ale byla Ashtonová takřka nepřítomna,“ konstatuje Slate.fr. Důvody své nepřítomnosti upřímně vysvětlila: Vyjádřit se může až poté, co záležitost zkonzultuje se sedmadvaceti ministry zahraničních věcí EU a vyvodí postoj přijatelný pro všechny. Většinou se jedná o nejmenšího společného jmenovatele.

To, jak bude ‚evropský‘ postoj vypadat, záleží, stejně jako tomu bylo v minulosti, na představitelích členských států, zejména těch nejsilnějších. Jestliže je třeba zaujmout postoj k Egyptu, učiní Nicolas Sarkozy, Angela Merkelová a David Cameron společné prohlášení. Ostatní se k nim mohou nanejvýš připojit nebo dát najevo nesouhlas svou neúčastí.“

Německo svou neúčastí na hlasování Rady bezpečnosti OSN o nasazení vojenské síly proti Libyi postupovalo proti zájmům EU, domnívá se rovněž Slate.fr. „Němci se později pokoušeli vysvětlit, že jejich neúčast znamenala vlastně souhlas, ale škoda už byla napáchána (…) V paměti nakonec zůstane to, že se Německo distancovalo od svých evropských partnerů, Francie a Velké Británie, stejně jako od tradičního spojence USA. Ocitne se tak ve stejné situaci jako v roce 2003, kdy se tehdejší německý kancléř Gerhard Schröder, který v té době vedl rudo-zelenou koalici, postavil proti americké intervenci v Iráku. Zásadní rozdíl tkví v tom, že Berlínu stála tehdy po boku Paříž. Evropa se rozdělila, ale Německo nebylo v izolaci. Dnes jej neúčast na hlasování Rady bezpečnosti řadí do stejné kategorie jako Rusko a Čínu.“

Newsletter v češtině

Samo Německo tento postoj špatně chápe. „Merkelová Německo izoluje,“ píše Handelsblatt. Hospodářský deník připomíná, že ministr zahraničních věcí Guido Westerwelle po tři týdny opakoval, že „diktátor nesmí zůstat“. „Požadovat dobro a zároveň odmítat prostředky – jak se tomu říká?“ ptá se komentátor listu Josef Joffe. „Reálpolitika? ‚Umyj mi kožich, ale nenamoč mi ho?‘ Pokrytectví?“, táže se Jeffe. I přes domněnku, že za zdrženlivostí Berlína stojí několikery zemské volby, vyvstává otázka: „Kolik hlasů může stát rozhodnutí hlasovat pro dobrou věc spolu se zbytkem světa?“

„Solidarita není v tomto případě frází smyslu zbavenou, ale opisem slova ‚vliv‘,“ analyzuje Joffe. Rezignovat na ni by znamenalo dát sbohem společné zahraniční politice. Nebo říct: ‚Drazí arabští přátelé, přejeme vám hodně štěstí s demokratizací a upřímnou soustrast, pokud se vám nezdaří.‘“

Německý potupný postoj vůči Evropanům, Američanům a Arabům je pouhým projevem izolacionalistické zatvrzelosti, soběstačnosti a strategické zmatečnosti,“ kritizuje Welt am Sonntag. Svou neúčastí v New Yorku nejen že se Německo zdiskreditovalo jakožto pilíř světové bezpečnostní politiky, podotýká německý konzervativní list, ale v záležitosti prvořadého světového významu nechalo vybuchnout fikci zahraniční politiky EU“.

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma