Vyberte si jazyk
A teď se přidávají i dopravci. Od uplynulého víkendu řidiči těžkotonážních vozidel blokují silnice, aby tak vyjádřili svůj nesouhlas s důchodovou reformou. Zaměstnanci rafinerií se pustili i do akce: barikády, které vystavěli okolo nádrží pohonných hmot by mohly zemi připravit o přístup k palivům. Několik dní stávkují i železničáři a do čela hnutí se chystají postavit gymnazisté spolu se studenty. Sedmý den národní mobilizace proti důchodové reformě chtějí všichni vyjít do ulic.
Sociologové varují, že by se tento požár mohl rozšířit ještě dále. Nervy jsou napjaté a hlavy horkokrevné. Demonstranti si navíc již našli svého mučedníka: šestnáctiletého Geoffreye Tidjaniho. Toho zasáhl gumový projektil ve chvíli, kdy se v Montreuil na východním předměstí Paříže dostal do prostoru mezi demonstranty a policisty. V současné době mu hrozí, že o oko přijde. Sociolog Michel Fize poukazuje na paralely s legendárním hnutím z května 1968. Přesto se řada věcí dost liší. V té době miliony mladých Francouzů, které vyšly do ulic, poháněla víra v kolektivní štěstí a vize lepší společnosti. U dnešních demonstrantů není ani víra, ani vize. Naopak. Mladí odsuzují totální ztrátu perspektivy budoucnosti.
Jde především o princip!
Odboroví předáci a opoziční vůdci ujišťují, že demonstrantům jde výlučně o potopení důchodové reformy, kterou považují za nespravedlivou. Jejich interpretace však není zrovna moc přesvědčivá. Vlastně je trochu moc krátká: penzijní reforma, ať už je jakkoli nevyvážená na ospravedlnění těchto masivních demonstrací nestačí. Průzkumy veřejného mínění hovoří jasně: většina Francouzů přistoupila na to, že budou pracovat déle kvůli prodloužení délky života a také proto, že chtějí pobírat nezkrácené penze. A jestliže naprostá většina Francouzů princip reformy přijala, proč tedy dnes dělají vše pro to, aby nebyla přijata?
Solidaritu se stávkujícímu vyjadřuje 72 % Francouzů, kteří schvalují výzvy k časově neomezené stávce s cílem reformy zablokovat. Samozřejmě, není spravedlivé, že posunutí věku odchodu do důchodu ze 60 na 62 let bude znamenat to, že zaměstnanci, kteří začali pracovat brzy musí dřít 44 let, zatímco vedoucí pracovníci mohou skončit po 41 a půl letech práce a pobírat důchod v plné výši. Je nicméně těžké uvěřit tomu, že dvě třetiny populace jsou odhodlány paralyzovat celou Francii jen kvůli tomu.
Ve skutečnosti jsou tyto demonstrace otázkou principu. Není to jen kvůli této z části nespravedlivé reformě, ale miliony lidí dnes pochodují ulicemi zkrátka kvůli samotnému pocitu nespravedlnosti. Během funkčního období Nicolase Sarkozyho se probudila stará podezření, podle kterých „ti nahoře“ vyžadují, aby oběti přinášel lid, a sami si přitom žijí v luxusu a bohatství. Odhalení v případu ministra práce Erica Woertha ohledně přijímání finančních darů do stranické pokladny vládní strany od Liliane Bettencourtové, miliardářky a neplatičky daní, není ničím víc než poslední epizodou dlouhého a neslavného seriálu.
Bude šestá republika?
A právě proto se Francouzi domnívají, že mají právo společně vybízet k rovnosti a bratrství, jak to už od roku 1789 ostatně učinili tolikrát. Kdo by mohl k vítězství rovnosti a bratrství přispět lépe než lid? Ústava z roku 1958 ustavující pátou republiku ve jménu politické stability svěřuje prezidentovi monarchistické pravomoci a omezuje „vměšování“ parlamentu a politických stran do jeho rozhodování na nezbytné minimum. Co se týče odborů, se členskou základnou čítající 8 % zaměstnanců jsou ve skutečnosti mnohem slabší než by se dalo z jejich hřmotných projevů o společenském boji vyčíst. Tváří v tvář takové absenci vyváženosti moci lid, tradičně nedůvěřivý vůči mocným, pokládá za svou povinnost hranice vládní moci sám vyznačit.
Političtí představitelé vzkaz občanů velice dobře pochopili. Vláda, která se důchodové reformy vzdát nechce, oznámila svůj záměr zrušit horní daňovou sazbu pro nejbohatší daňové poplatníky. Ministr pro státní rozpočet François Baroin prohlásil, že toto opatření zavedené Nicolasem Sarkozym v roce 2007 se stalo symbolem nespravedlnosti. Je otázkou, zda se lid s tímto oznámením spokojí. Prozatím tomu nic nenasvědčuje.
Debata
Nezodpovědnost či vizionářství?
Přehání Francie, nebo dělá dobře? „Na školácích, kteří protestují na obranu svých důchodů, je něco trochu komického,“ říká Gideon Rachman ve Financial Times. Stávky ve Francii ale podle jeho slov „způsobují ekonomice vážné problémy – země by se totiž mohla brzy ocitnout bez ropy“. Francouzi s evropskou krizí na pozadí a vládními pěti procenty [HDP] nad tříprocentní míru, kterou požaduje Pakt stability a růstu, nevypadají, že „by si uvědomovali potenciální závažnost své situace… Vládní návrh zvýšit odchod do důchodu z 60 na 62 let je velice mírnou reformou, zvláště ve srovnání se škrty v platech, důchodech atd., k nimž byly nuceny přistoupit jiné evropské země s vysokým veřejným dluhem, jako Řecko, Španělsko, Irsko nebo i Velká Británie […] Francouzi by možná potřebovali zažít skutečnou finanční krizi, aby pochopili, že ‚There is no alternative,‘ jak kdysi prohlásila Margaret Thatcherová.“
Philippe Marlière z listu Guardian má opačný názor: „Vláda označila [stávkující mládež] shovívavě za „zmanipulované děti“. Její slova ale měla zcela opačný efekt a mladé lidi ještě více popudila… Rodiče si dělají starost o budoucnost svých dětí, a proto jim ve stávkování nebrání.“ Zavládla tu morální nevole,“ vůči „prosazování neoliberálního léku na chorobu, kterou vyvolala tatáž neoliberální politika. Francouzi reformy neodmítají, pouze požadují, aby ti, kdo rozdělují majetek a přidělují prostředky, tak činili ve prospěch těch, kdo je potřebují nejvíc.“
