Kyjev zůstal v předpeklí

Evropská unie odmítá nabídnout Ukrajině možnost přístupu. Zanechává tak zemi bez perspektiv a brzdí její stabilizaci. Podle Frankfurter Allgemeine Sonntagszeitung je to historická chyba.

Zveřejněno dne 13 listopadu 2009 v 14:21
Ačkoliv přes Ukrajinu proudí 80% plynu, který Unie dováží z Ruska, marně čeká tato země na nabídku vyjednávání vstupního procesu do EU. (Photo AFP/Sergei Supinsky)
<!--

@page { size: 21cm 29.7cm; margin: 2cm }

P { margin-bottom: 0.21cm }

–>Mluví-li se o Ukrajině, běžně se říká, že v Kyjevě vládne politický chaos. Tento typ analýz ale přechází skutečnost, že část zodpovědnosti za tuto permanentní nejistotu nese hlavní západní partner země – Evropská unie.

Nikdo nepopře, že právě vidina přístupu k EU hrála důležitou roli v procesu stabilizace a demokratizace střední a východní Evropy po rozpadu sovětského bloku. Ovšem jen málo evropských politiků je připraveno aplikovat stejný princip na Ukrajinu. Účast na evropském integračním procesu, vyhlídka vstupu do Unie a s tím spojená jednání měly pozitivní účinek od Tallinnu po Dublin. Odmítnout Ukrajině tuto eventualitu znamená neposkytnout jí podporu, které mohli využít její západní sousedé.

Odstřihnutá země

V důsledku evropského izolacionismu se Ukrajina ocitá v jistém typu „staré Evropy“, jinak řečeno v situaci připomínající začátek dvacátého století. Na rozdíl od většiny evropských zemí se ukrajinští představitelé musejí stejně jako tehdy pohybovat ve světě konkurenčních národních států, nestálých aliancí, ustrnulých politických táborů a nemilosrdných her s nulovým výsledkem, kde výhra jednoho národního nebo mezinárodního aktéra znamená prohru všech ostatních.

Ukrajinci připouštějí jako první, že jejich země má do vstupu ještě daleko. Ti z nich ale, kdo se zaobírají evropskou myšlenkou, těžko chápou chování členů Unie. Jak to, že Turecko je oficiálním kandidátem a Rumunsko a Bulharsko už dlouhodobými členy, když Kyjevu ještě ani nebyla nabídnuta možnost přístupu, a to ani ve vzdálené budoucnosti? Neukázala snad „Oranžová revoluce“ a parlamentní volby v roce 2006 a 2007, že se Ukrajinci cítí být svázáni s demokratickými hodnotami a procesy?

Příčina či důsledek?

Je pravda, že v posledních letech jsme byli svědky mnoha situací, které jako by šly proti této tendenci. Státní aparát je tak jako vždycky platformou plíživé korupce, podivné politické sváry nadále paralyzují Parlament a výkonnou moc a brzdí nezbytné reformy. Restrukturace průmyslu a sociální politiky pokračuje jen velice pomalu. Jsou však tyto neúspěchy příčinou, anebo spíše důsledkem toho, že EU odmítá nabídnout zemi perspektivu integrace? Nepromění se údajná neslučitelnost Ukrajiny s EU v proroctví nevyhnutelně předurčené k tomu, aby se naplnilo?

Ukrajina připravená o vizi dlouhodobého vývoje se stává bitevním polem politicko-kulturní války. Za budoucnost této důležité evropské země, která stále není konsolidována, se tu perou aktéři prozápadní s proruskými, státní s nestátními, národní s mezinárodními. O situaci by se měly zajímat i Brusel, Paříž a Berlín, neboť tu hrozí rozkol mezi jednotlivými regiony, které tvoří ukrajinský stát. Separatistické tendence by pak mohly sloužit Rusku jako záminka k vměšování.

Čím dřív, tím líp

V předvídatelné budoucnosti by oficiální souhlas EU s budoucí kandidaturou Kyjeva neměl být pro Evropskou komisi a členské země příliš zatěžující. Toto rozhodnutí by na vnějších vztazích EU prakticky nic nezměnilo, zato by velice zapůsobilo na vedoucí představitele Kyjeva a Moskvy a bylo by zásadním signálem pro ukrajinské obyvatelstvo.

Představitelé států a vlád EU by se měli snažit nahlížet na Ukrajinu z dějinné perspektivy a nezapomínat na nedávnou historii svých zemí. Neměli by dělat rozdíl, jdoucí proti dějinnému smyslu, mezi problémy, s nimiž se dnes potýká Ukrajina, a těmi, kterým čelily jejich země před tím, než se zapojily do evropského integračního procesu. A Evropská unie by měla v zájmu všech zúčastněných dát Ukrajině naději na vstup do svého společenství. Čím dříve, tím lépe.

Rozšíření

Do Bruselu cesta dlouhá

Ze všech bývalých sovětských zemí není pro Evropskou unii žádná z nich tak důležitá jako Ukrajina. A žádná neprochází tak těžkou zkouškou trpělivosti jako ona,“ píše Tony Barber ve Financial Times. Právě přes Ukrajinu proudí 80 % plynu, který Unie dováží z Ruska. Důsledky častého napětí mezi Kyjevem a Moskvou se projevují v členských zemích, které jsou na ruském plynu zcela závislé. „Se svými 46 miliony obyvatel a 1 400 km dlouhou hranicí se čtyřmi unijními státy má Ukrajina zásadní význam pro bezpečnost východní části EU,“ pokračuje londýnský deník.

Po Oranžové revoluci v roce 2004 někteří stratégové v EU doufali, že cesta k demokracii, právní stát a hospodářská prosperita jsou na Ukrajině nezvratitelné.“ Věci ale nabraly jiný směr: „válka v Gruzii ukázala, že Moskva je připravena blokovat expanzi západního vlivu v bývalých sovětských republikách a použít k tomu sílu. Nato krize oslabila ukrajinskou ekonomiku. Nakonec je tu neúspěch Oranžové revoluce z roku 2004, která se nedokázala vypořádat s korupcí, jež zamořuje svět obchodu, zatímco osobní nesváry a neprůhledné paktování s ruskými zájmy podrývají politickou scénu. Všechny tyto problémy vysvětlují, proč některé země sedmadvacítky odmítají nabídnout Ukrajině alespoň mlhavý příslib, že bude moci jednoho dne přistoupit k EU.“

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma