Vyberte si jazyk
Konečně přichází skutečná krize. Francouzsko-německá operace na záchranu eurozóny byla nevyhnutelná z toho důvodu, že k Armagedonu nikdy nedojde. Nicolas Sarkozy a Angela Merkelová společně vytvořili další záplatu v podobě „dočasného“ záchranného plánu pro Řeky a v případě potřeby jsou připraveni udělat to samé i pro Iry a Portugalce. Němečtí daňoví poplatníci zaplatí účty za Řeky a pomůžou evropským bankám, kterým poplynou zisky z půjček, které těmto státům poskytly za 20% úrok. Síla bude vždy vítězit, dokud bude někdo, kdo to vždy zaplatí.
Ještě zajímavější krize začíná v Británii. Ministr financí George Osborne prokázal skvělý smysl pro cynismus, když se přestal stavět proti „dvourychlostní Evropě“ a vyzval, aby se eurozóna posunula ještě rychleji k fiskální unii – v níž by Británie samozřejmě chyběla. Pouze taková unie by podle jeho názoru přivedla věřitelské státy k disciplíně, a tím pádem zabránila bankovní anarchii, která by se přelila i do britské ekonomiky. Británie by se na záchraně nepodílela, ale spoléhala by se na eurozónu stále směřující k ještě hlubší unii.
Osborne je možná cynik, ale ve své historické analýze má pravdu. Zatím poslední záchranný plán pro Řecko přichází ve chvíli, kdy se kontinentální Evropa nachází v situaci, kdy je nucena se metamorfovat z volného federativního svazku do křehkého unitárního státu. Pokud se evropská politika má začít rozpadat zevnitř a vrátit se ke xenofobii, ostraze státních hranic, etnickým čistkám a obchodním bojkotům, začátek už tu máme. Jde o skutečný bod zvratu.
Tento okamžik představoval už od prvních dnů Evropské unie po druhé světové válce největší nebezpečí. Dokud se národní měny mohly flexibilně pohybovat v atmosféře volného obchodu, mohla se neuvěřitelně rozmanitá politická ekonomie těšit z „proměnlivé geometrie“. Bezpečnostní ventil v podobě devalvace vlastní měny umožňoval státům se dané ekonomické situaci přizpůsobovat. Jejich rozdílné úrovně soběstačnosti a politické kultury mohly přežít.
Tento bezpečnostní ventil se dnes uzavírá. Z vysoce výkonných ekonomik směrem k těm málo výkonným musí proudit obrovské množství subvencí, aby byly slabší státy schopné hradit vládní výdaje, podporovat projekty a financovat státní dluhy. Následkem toho se dostavila byrokratická intervence a fiskální disciplína. To s sebou nese harmonizaci daní, harmonizaci jejich vymáhání, harmonizaci regulace a harmonizaci vlády, která bude svým voličům odpovědná jen vzdáleně. Jakmile byla v roce 1999 zavedena měnová unie, zbytek musel následovat.
Každý krok směrem k „ještě užšímu svazku“ byl zároveň krokem k nacionalistickému zpátečnictví.
Musí se udělat něco, aby Řekové začali platit daně, nebo Němci odmítnou posílat jim peníze. Jak říká Osborne, je zapotřebí začít vydávat eurodluhopisy, které by znamenaly, že by Německo krylo dluhy jihoevropských států, které by však byly nuceny přijmout „Německem navrženou hospodářskou politiku“. Brusel musí přenastavit zdanění a cíle veřejných výdajů slabších států eurozóny. V opačném případě vratkou hospodářskou rovnováhu Evropy smetou bankroty bank. Avšak Bruselem navržené pokusy prosadit jednotnou firemní daň narážejí na odpor. Jak má skutečná fiskální unie vydržet?
Požadavky francouzsko-německé koalice a MMF, které státy zadlužené státy těžce snáší, už známe. Řekové protestují proti pociťovanému ponížení a Němci zas proti přílišné štědrosti. Po celé Evropě mizí někdejší prounijní konsenzus. Slováci se odmítli připojit k záchrannému plánu, za což si od Evropské komise vysloužili obvinění z „porušení solidarity“, což jsou slova evokující někdejší Sovětský svaz.
Poslední průzkum veřejného mínění Eurobarometr vůbec poprvé ukazuje, že celková nedůvěra k Evropské unii převyšuje důvěru, zejména v Británii, Německu a Francii. Podle průzkumů stále méně států nahlíží na členství jako na něco přínosného a tento odpor roste směrem na sever. Je zlověstné, že tato politika euroskepticismu kopíruje historické hranice. Když byla EU stabilní obchodní unií, stála za ní protestantská severní Evropa. Ve chvíli, kdy sklouzla k institucionální ortodoxii a vybudovala přeshraniční penězovody, se její těžiště posunulo na protireformační jih. Nabubřelý jazyk prvního návrhu Lisabonské smlouvy vypracovaného Valéry Giscardem d'Estaing byl jazykem papežské encykliky.
Stejně jako před reformací zdanění severní Evropy, které mělo vyřešit dluhy Matky církve, nějaký čas vydrželo, ale nemohlo trvat navěky. Němečtí daňoví poplatníci možná Řecku finančně vypomohou, protože polovina řeckých dluhů je v zahraničních bankách. Ale daňoví poplatníci už nebudou zachraňovat Portugalce, Španěly a Italy. Pokus o obnovení Svaté říše římské je předem odsouzen k neúspěchu. Lutherovy teze brzy nebudou viset na bráně chrámu ve Wittenbergu, ale v bruselském Berlaymontu [hlavní sídlo Evropské komise].
„Ještě užší svazek“ byl vždy nebezpečnou fantazií, elitářským imperialismem vzešlým z přejedených hlav kardinálů panevropské víry. Ti měli za to, že je možné popřít politickou realitu. Jejich namyšlenost spočívá v přesvědčení, že měnová unie by mohla zanechat národní identitu neporušenou, že zkorumpovaný Evropský parlament může nabídnout dostatek demokratické odpovědnosti. Silná domácí demokracie je přitom jednou ze silných stránek evropských států po druhé světové válce. Vzdálená kontrola nebude fungovat.
Pokus o nastolení fiskální unie v rámci celé Evropy přivodí její zkázu. V čem se ale Osborne ve svém skepticismu mýlí, je zcela zřejmá ochota k této zkáze. Ve chvíli, kdy měnová unie dosáhne bodu zlomu a rozpadne se v orgii xenofobie, nebude Británie proti chaosu imunní. Kapesní Napoleonové, kteří se do tohoto dobrodružství pustili, by se mohli setkat ve Waterloo. Je ovšem jen málo pravděpodobné, že by se britskému hospodářství podařilo tomuto masakru vyhnout. Nefungující měnová unie spustila evropskou katastrofu.
