Mario Monti a Angela Merkelová na jedné tiskové konferenci v kancléřství, 11. ledna 2012

Montiho sebevědomá Itálie

Německo bylo v Itálii dlouho proklínáno jako chytrolín s patentem na rozum, ale zároveň respektováno jako jednička ve své třídě. To se s nástupem korektního premiéra Montiho mění a Berlín si bude muset zvyknout, že mu Řím čas od času udělí nějakou tu lekci.

Zveřejněno dne 30 ledna 2012 v 15:46
Mario Monti a Angela Merkelová na jedné tiskové konferenci v kancléřství, 11. ledna 2012

Pondělní odpoledne na římském letišti Fiumicino. Fronta na bezpečnostní kontrolu v odletové hale je stále delší a delší. Dva Němci ztratí trpělivost a začnou si nahlas stěžovat: „Takovýhle chaos vládne jen v Itálii!“ Na to se ke křiklounovi otočí s naštvaným výrazem jeden z Italů: „Germans never change,“ prohlásí s důrazem na každém slově. Němci se nikdy nezmění. „Vždycky víte všechno lépe, vždycky na nás jen shlížíte shora.“ Němci s rozpaky zmlknou, Ital je odteď ignoruje. Protože všichni letí někam jinam, nikdo z nich o chvíli později neslyší kapitána letu společnosti Lufthansa do Düsseldorfu. „Vzlétnout bychom měli zhruba za půl hodiny,“ pozdraví pilot cestující v palubním hlášení. „Ale u Italů člověk nikdy neví.“

Tento příběh se stal v době, kdy Berlusconiho vláda byla v posledním tažení. Tehdy se Itálii smála půlka Evropy, Německo možná ještě trochu hlasitěji než ostatní. Třetí největší ekonomika Evropy byla vnímána především jako kulisa pro bunga-bunga, sice vážně zadlužená, ale aniž by ji někdo vážně bral.

Německá kancléřka Berlusconiho nikdy veřejně nekritizovala, nýbrž jeho i Itálii v mnohých ohledech ignorovala. Bilaterální vztahy těchto zemí byly na bodu mrazu, stejně jako osobní vztah mezi dcerou východoněmeckého pastora a lombardským nemravou. Přitom byla Merkelová v Itálii nesmírně oblíbená, protože pro mnoho Italů trpících pod Berlusconiho nadvládou ztělesňovala ty ctnosti, které římské politické kastě zcela jasně chyběly: smysl pro obecné blaho, zdrženlivost, či integritu.

Vedle Montiho je Merkelová maloměšťáckou učitelkou

Ale již dva měsíce vládne Itálii muž, který vedle těchto vlastností má ještě pár takových, které Merkelové chyběly. Například jistou světáckost, k tomu hluboké ekonomické znalosti a z toho vyplývající rozhodnost. Itálie zaznamenala s pobavením, že německá média nazvala Maria Montiho a nového šéfa Evropské centrální banky Maria Draghiho „pruskými Italy“. Sotva se Monti nastěhoval do paláce Chigi, dosud neposkvrněná image Angely Merkelové se rozpadla. Z božské bytosti se stala maestrinou, tak trochu maloměšťáckou učitelkou, která kverulanty ve třídě neváhá klepnout přes prsty a vůbec si nevšimne, že právě oni občas mívají lepší nápady.

Newsletter v češtině

Když Berlusconi k úlevě všech odstoupil, bylo Německo v Římě vmžiku označeno za největší problém Evropy. V Německu se „politika dělá podle barometru nálady,“ prohlásil například Giovanni Moro, syn zavražděného křesťanského demokrata Alda Mora. „Německo pod vládou Merkelové ohrožuje svým rigidním dogmatismem nejen euro, ale i celou Unii,“ píše novinářka blízká premiéru Montimu.

Římem se nezadržitelně šíří nový pocit: Umíme to i jinak – Němci ne. Při prvním setkání s tiskem horoval Mario Monti pro Skandinávii. Zásluhy severoevropských zemí podle něj dosud málokdo bral na vědomí. Německá cesta – tak zní jeho vzkaz – nemusí Evropu nutně ozdravit. Existují přece i jiné modely.

Itálie klade Německu požadavky

S Montim získala Itálie zpět své sebevědomí. Během velmi krátké dobyse podařilo prosadit úsporné programy a reformy, zrušit nejrůznější výhody a výsady a usvědčit daňové hříšníky. Vypadá to, jako kdyby berlusconismus byl dávnou minulostí.

Před svou úvodní návštěvou v Berlíně udělal Monti něco, co by si Berlusconi nikdy nedovolil: své německé kolegyni kladl požadavky. Chtěl, aby Německo a Francie už nevystupovaly „tak autoritářsky“. Připomněl oběma silným partnerům jejich chyby v politice EU. A varoval Angelu Merkelovou před protiněmeckými protesty v Itálii, pokud Berlín neocení úsilí jeho vlády.

Chvála Montiho reformní politiky ze strany AngelyMerkelové byla v Římě přijata s úlevou. Ale také s trochou nechuti, protože tato chvála pořád ještě přichází jaksi shora. „Kultura stability, kterou Německo prosadilo, je velmi cenná,“ řekl Monti listu Financial Times, „ale čím jasněji zadlužené země dokazují, že význam disciplíny pochopily, tím více by se Němci měli uvolnit.“

Na to, že jim Italové přátelsky udělují kázání, si Němci budou muset zvyknout. Opačným směrem to přece bylo samozřejmostí po dostatečně dlouhou dobu. Německý nacionalismus se vůči Itálii vždy vyhraňoval.

Italský způsob života Němci naopak pilně kopírovali. Těstoviny, balzamikový ocet a olivový olej jsou severně od Alp rozšířeny stejně jako na jih od nich a v Německu se dnes již prodává více přístrojů na espresso než v Itálii. Občas to vypadá, jako by Němci byli lepší Italové.

Co se ale stane, když se teď Italové najednou budou chtít stát lepšími Němci? Obojí Evropě jen prospěje.

Debata

Klišé, která odmítají zemřít

List Financial Timespěje chvály na „Itálii, jež se vrátila na scénu“ v osobě svého premiéra Maria Montiho, který „říká Angele Merkelové pravdu do očí“ a jehož „osud by mohl být osudem celé Evropy“, jelikož „právě v Itálii se rozhoduje o dlouhodobé budoucnosti eura“. Zatímco podle mínění deníku londýnské City chování bývalého eurokomisaře „boří všechny stereotypy o údajné neschopnosti Jihoevropanů“, debata o havárii výletní lodi Costa Concordia a chování jejího kapitána Francesca Schettina vyvolala novou slovní válku.

Podnět k ní dal známý komentátor týdeníku Spiegel Jan Fleischhauer, když se ve svémredakčním komentáři, nazvaném „Únik po italsku“, zeptal: „Překvapuje vás, že kapitán byl Ital?“ a zamyslel se nad několika stereotypy o italské národní povaze a posedlosti udržováním „bella figura“, tedy dobrého dojmu. Fleischhauer dodal, že „krize eura nám ukazuje, co se stane, když z politických důvodů nedbáme na psychologii jednotlivých národů.“ „My máme Schettina, vy máte Osvětim,“ zněla okamžitáodpověď šéfredaktora pravicového deníku Il Giornale Antonia Sallustiho. „Spiegel píše, že my nejsme rasa – to oni jsou, jak nám už s Hitlerem ukázali. […] Zatímco se Schettinem máme na svědomí třicítku mrtvých, rasa Jana Fleischhauera jich má na svědomí šest milionů.“ Týdeník Die Zeit srovnává oba komentáře, které se shodují ve své kritice eura: „Fleischhauer i Sallusti hrají za jeden tým. [Oba si myslí, že] EU jakožto společenství kultur a zájmů selhalo.“

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma