Nechme zkrachovat Řecko i Irsko

Stále častější zvěsti o řeckém krachu paradoxně vedly k posílení akciových trhů a neodsoudily je k volnému pádu, jak by se bývalo dalo očekávat. Z toho plyne, že mnohem horší než samotný bankrot je pomalá agonizace a váhání nad osudem eurozóny, píše irský ekonom David McWilliams.

Zveřejněno dne 28 září 2011 v 15:32

Všimli jste si, že během posledních dvou dní se na finančních trzích děje něco podivného? Evropské akciové trhy totiž posílily po neověřené zprávě, že Řecku bude umožněn tzv. „ring-fenced” [kontrolovaný] bankrot. Zkusme se nad tím zamyslet, protože „oficiální” postoj irské i evropské politické elity spočívá v přesvědčení, že jakýkoliv úpadek by představoval katastrofu, která by vedla k obrovskému odlivu kapitálu a masivním finančním jatkám.

Pokud to je pravda, jak je tedy možné, že trhy vysílaly v posledních dvou dnech přesně opačný signál? Podle posledních pohybů na finančních trzích to vypadá, že bankrot investory dokonce uklidňuje. Dává tedy smysl se postavit realitě čelem a přiznat si, že země jako Řecko už nemá peníze, a proto musí zbankrotovat. Jestliže budeme bránit tomuto základnímu kapitalistickému procesu (při němž investoři platí za své chyby), celý systém se vyděsí.

Podívejme se na vnímání rizika v rámci evropského bankovního systému během posledních několika týdnů. Raketově vzrostlo. A co je zajímavé, toto vnímání rizika se ohromnou měrou zvýšilo i v předvečer pádu banky Lehman Brothers. Po jejím bankrotu a kolapsu opět přišlo zklidnění. Vědět, co po pádu Lehmanů následovalo, je dnes velice důležité. Zklidnění několikrát přišlo dokonce i loni během řeckých, irských a portugalských krizí. Tehdy se objevoval pocit, že se věci dají do pořádku.

Dnes, když se v Evropě schyluje k masivní dluhové krizi a zároveň chybí silné vedení, které by bylo schopné se s ní vypořádat, vnímání rizika opět vystřelilo prudce nahoru.

Newsletter v češtině

Jediná cesta, kterou by se daly věci vyřešit, vede přes úpadek Řecka a zřejmě i dalších států, které nebudou schopny se z krize vyplatit. Jak ukázala reakce trhů, pokud vyhlásíme úpadek na staré dluhy a vytvoříme fond, kterým zajistíme, aby se tato situace nikdy neopakovala, jedině potom se můžeme všichni dívat do budoucna. Toto je základ všech postupů při vyhlášení úpadku - staří věřitelé, kteří chybovali, ostrouhají a ti noví slíznou smetanu.

Ale politici tuto logiku neakceptují. Proč? Důvod spočívá v tom, že politický establishment se obává ztráty prestiže a toho, jak by po řeckém bankrotu mohl svět pohlížet na mocenské postavení Evropy.

Z krátkodobého hlediska samozřejmě nevypadá vůbec dobře, že země, která patří do nejbohatší části světa, vyhlásí úpadek. A dobře nevypadá ani to, že dotyčná část světa, která z historického hlediska hrála vždy významnou úlohu a která soupeří s USA o postavení nejlepší ze starých velmocí, má ve svém středu stát v platební neschopnosti. A tak je to celé o politické prestiži.

Dokonce i ve chvíli, kdy tato prestiž zhoršuje evropské účetní rozvahy - protože půjčování bankrotujícím bankám či státům v úpadku vytváří pouze „dead money” [„mrtvé“ peníze, které nikdy nepřinesou zisk] - a zdá se, že řada politických představitelů právě tohle chce. Trhy se však starají o budoucí zisky, nikoliv někdejší prestiž. Finanční trhy nemají žádnou paměť. Jsou taženy zítřejšími příležitostmi a nikoliv výčitkami za včerejšek.

To je důvod, proč rozhodnutí, že země (jako Irsko) zaplatí veškeré své bankovní dluhy, rizikovost státu nesníží, nýbrž zvýší. Ponaučení, které si z evropských finančních trhů posledních dvou dnů musíme vzít, je docela jednoduché: Kdyby se Noonan [irský ministr financí] zkrátka rozhodl další tranše držitelům dluhopisů Anglo [irské toxické banky] nevyplatit, irský trh by rostl.

Je tomu tak proto, že pokaždé, když zaplatíme držitelům dluhopisů banky Anglo Irish 700 milionů euro, jedná se o „dead money“. Tyto výdaje budoucí produktivitu Irska nezvýší, jako kdyby se tyto peníze investovaly do školství. Ve skutečnosti růst produktivity naopak přibrzdí, protože další generace je budou muset zaplatit prostřednictvím vyšších daní.

Abychom mohli tuto situaci zachránit a byli schopní čelit světu, jaký je, a nikoliv, jaký bychom ho mít chtěli, potřebujeme v Evropě provést masivní změny na té nejvyšší úrovni.

Ve srovnání se současnou generací vrcholných evropských představitelů vypadají německý polní maršál Paul von Hindenburg a [předválečný britský premiér] Neville Chamberlain jako rázní lídři. Postojem kontinentu vůči krizi je popírání. Nejprve to byla nerozhodnost Evropské komise, podle které mělo být vše brzy v pořádku, poté přišla Angela Merkelová s tím, že Evropa Řecko zbankrotovat nenechá, a teď na veřejnost prosakují zprávy, které Američané prostřednictvím nerozumných komentářů pronesených v pondělí uvádějí ve skutek, že jádrem řešení evropského dluhového problému bude kontrolovaný úpadek Řecka.

Lze tedy očekávat, že Řekům bude umožněno během několik příštích dní za určitých podmínek vyhlásit bankrot. Toto řešení ponechává otevřenou následující logickou otázku: Pokud může Řecko vyhlásit úpadek na své dluhy, proč by nemohly učinit to samé irské banky vůči držitelům svých dluhopisů? Ušetřilo by nám to miliardy dolarů. Koneckonců ECB tančí v Řecku na tenkém ledě a na tenkém ledě se ostatně pohybuje i u nás. Co je dobré pro řeckou husu, je jistě dobré i pro keltského housera.

Pohled z Německa

Merkelová sčítá ovečky před rozhodujícím hlasováním

„Křesťanští demokraté snížili Merkelové známku,“ baví se Frankfurter Rundschau v předvečer hlasování o záchranném balíku pro Řecko, které má ve Spolkovém sněmu proběhnout 29. září. Německá účast na Evropském nástroji finanční stability (EFSF) by tak činila 211 miliard eur (z celkových 440 miliard). Levicový list podobně jako i další německé deníky kalkuluje, do jaké míry je většinová vládní koalice Angely Mertlové ohrožena: Třináct poslanců její strany CDU by podle FR kancléřku odmítlo podpořit, čímž by Merkelové hrozil „největší debakl za celé její funkční období“. Konzervativní deník Die Welt hovoří pouze o11 poslancích, zatímco středopravý Süddeutsche Zeitung jich napočítal 18 a tvrdí tak, že „Mertlová může s většinou počítat“. Kancléřka má v parlamentu většinu čítající 19 hlasů.

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma