Vyberte si jazyk
Jsou to pokusy o psychologický rozbor zjevné, rozpínavé moci, kterou Berlín pečlivě skrývá a které státy Unie nevědí, jak čelit. Celá Evropa se těmito stereotypy sytí od chvíle, kdy ji zachvátila krize, a fascinovaně, nečinně čeká na volební výsledky. Volby do Spolkového sněmu z 22. září předchází jen o pár měsíců volbám do Evropského parlamentu na konci května. V Unii jsou spolkové volby považovány za první dějství dramatu, který se týká celého kontinentu a jehož protagonistou je nemocná evropská demokracie.
Je to příběh o Německu, stále téže „bledé matce“ z Brechtovy poezie, Německu netrpělivém z toho, že už není „mezi národy tím, jemuž se vysmíváme nebo se ho bojíme“, Německu střízlivém v úsudku a oddaném Evropě, ale spoutaném nacionalismem sousedních států v čele s Francií. Na stránkách deníku Guardian tento fiktivní příběh stvrdil německý ministr financí Wolfgang Schäuble: „Nechceme německou Evropu. Nežádáme po ostatních, aby následovali našeho příkladu.“
Němci jsou však velmi razantní, mnohem víc, než mají chuť přiznat. Wolfgang Schäuble vyzývá své partnery, aby se zbavili národních stereotypů, ale jeho způsob uvažování a zlehčování věcí je také stereotypní. Pasivní očekávání výsledků německých voleb potvrzuje existenci hegemonické síly, která je považována za neměnnou a neopominutelnou, stejně jako politika úsporných opatření, kterou Berlín sám diktuje jménem všech států Unie.
Nejprozíravější jsou německy píšící intelektuálové: filozofové Jürgen Habermas a Ulrich Beck, spisovatel Robert Menasse nebo bývalý ministr zahraničí Joschka Fischer, kteří od začátku krize kritizují nacionalistickou regresi. Z politických stran zohlednili jejich diagnózu pouze Zelení. Jeden z jejich představitelů, Joschka Fischer, obviňuje vládu, že po šedesáti letech probudila starého strašáka v podobě „německé otázky“. Angela Merkelová čelí podezření, že usiluje o návrat k Evropě suverénních států, k té samé Evropě založené na rovnováze, respektive konkurenci mocností, které se spolu po staletí utkávaly ve válečných konfliktech, proti nimž byla v padesátých letech vztyčena hradba Evropského společenství.
Prohlubování nedostatků
Podezření nejsou tak zcela bezdůvodná. Kancléřka postupně ustoupila od europeismu, který hlásala v únoru 2012, a prozatím zavřela dveře, které dříve nechala pootevřené. Cítila, jak se kolem ní vzmáhá neonacionalismus (nedávno založená strana Alternativa pro Německo (AfD) verbuje zleva i zprava), a rychle se přizpůsobila. Její rétorika, stejně jako její činy „postrádají jakékoliv normativní jádro“, tvrdí Jürgen Habermas. Proto se také připojila k Velké Británii, když [britský premiér] David Cameron použil veto proti navýšení unijního rozpočtu. Společně řekli ne evropským politikám usilujícím o vytvoření protiváhy k úsporným kúrám.
V německé televizi odhodila 13. srpna břemeno: „Evropa potřebuje lepší koordinaci, ale domnívám se, že ne všechno by se mělo dělat v Bruselu. Je třeba zvážit, zda by se některé záležitosti neměly vrátit do rukou států. Budeme o tom diskutovat po volbách.“
Podle rakouského spisovatele Roberta Menasseho jsou kořeny neduhů, jimiž trpí euro, spíše povahy politické a demokratické než ekonomické. Tkví v moci, kterou si státy dobývají zpět. Tato tendence není záležitostí dneška; začala už v roce 2007 zrodem Lisabonské smlouvy namísto federální ústavy. Právě od tohoto data začaly státy (rady ministrů, summity hlav států a vlád) usilovat o zpětné převzetí kontroly. Vyzdvihovaly při tom iluzorní a o nic méně povýšeneckou suverenitu, čímž ještě více nahlodávaly moc nadnárodních institucí. Koncepční nedostatky eura známe: vyplývají z absence politické a hospodářské unie. My je však namísto toho, abychom je potlačovali, naopak prohlubujeme.
V Evropě, kde opět panují státy, musí loď nutně řídit hospodářsky nejsilnější mocnost. Ta na to jde nikoliv bez jisté vychytralosti. Ulrich Beck dokonce při popisu říše, kterou Berlín jen tak mimoděk vybudoval, zmiňuje Machiavelliho model: „Angela Merkelová se podobně jako Machiavelli chopila příležitosti, která se jí nabízela, tj. krize, a zamíchala mocenskými poměry v Evropě.“ Unie přestává být společenstvím, když jsou země z řad dlužníků-hříšníků [v němčině existuje stejné slovo pro „dluh“ a „hřích“] ponižovány označením „jižní periferie Evropy“. To také vysvětluje nepřítomnost „normativního jádra“ a vrtkavost německých postojů, ať už jde o návrat pravomocí do rukou států, evropskou federaci nebo bankovní unii, zprvu žádanou a později zavrhovanou z důvodu lepší ochrany zájmů německých bank.
Ztráta paměti
Dejme ještě slovo Ulrichu Beckovi: „Panovník, tvrdí Machiavelli, musí dodržet své včerejší politické slovo jen tehdy, pokud mu dnes přináší výhody.“
Separatistické choutky AfD tuto regresi urychlují. Pokud strana vstoupí do parlamentu, změní země svou tvář, nezařadí se ale, na rozdíl například od Británie, na okraj Evropy. Německu Evropu nařizuje ústava (článek 23, přepracovaný v roce 1992), ale požadovanou Evropou není Evropa federální.
Poslední klišé se týká paměti. Německá politika paměti vykazuje zásadní mezery. Vzpomínáme inflaci za Výmarské republiky, ne už ale deflaci a úsporná opatření v letech 1930-32 za kancléře Brüninga, který dopomohl k volebnímu úspěchu Adolfu Hitlerovi. Připomínáme si národní socialismus, ale už ne to, co následovalo po něm, tj. odpis německého dluhu, k němuž v roce 1953 velkoryse svolilo 65 států (včetně Řecka). Dokonce i mýtus Německa, které hledá v minulosti ponaučení, bere částečně zasvé, nechceme-li Evropu dělit na centrum a „favelas“, na svaté a hříšníky, kteří se tak nanejvýš „koordinují“ a cestou přitom zapomínají na název „společenství“, k němuž se ještě donedávna hlásili a který nyní až příliš ledabyle opouštějí.
