Vyberte si jazyk
Asi před týdnem jsem seděla v jednom londýnském think-tanku a obrazně řečeno jsem zírala s otevřenou pusou. Vystupující řečníci totiž systematicky bořili všechny argumenty, které se obecně používají na obranu britsko-amerických „zvláštních vztahů.“ Ve zkratce bylo řečeno následující.
Británie se musí smířit s tím, že je jen středně velká velmoc, která se svým bohatstvím a vlivem nemůže srovnávat se Spojenými státy. A protože Spojené státy sledují své globální ambice a na obzoru se objevuje Čína, tak se tento vzájemný vztah stane ještě nerovnějším. Pokud bychom se snažili s USA udržet krok, tak se britské vojenské i jiné kapacity zcela zhroutí. Ztotožňování našich národních zájmů s těmi americkými nás dostalo do ponižující situace. Naši zahraniční politiku jsme byli nuceni měnit pokaždé, když USA zvolily novou administrativu, i když naše vláda byla stále stejná. Závěr byl, že naše budoucí zaměření zahraniční a obranné politiky by mělo být v rámci Evropské unie, ačkoliv v současné době je členství v NATO a zároveň i EU v naprostém souladu.
Británie zůstává v EU
Můj velký úžas však pramenil z argumentů, které na oné platformě padaly jen částečně, ačkoli šlo o argumenty pádné. Z největší části to bylo kvůli tomu, že obecenstvo, které ve většině za sebou mělo diplomatickou a obrannou kariéru i frontovou vojenskou zkušenost, zdálo se, že více souhlasí s tím, co bylo řečeno. Nikdo nezpochybňoval názor, že Britská obranná politika potřebuje být součástí něčeho většího – a to něco je možná obrana Evropská unie.
V rozmezí několika hodin tak byly přivedeny na porážku téměř všechny posvátné krávy obranné politiky, od britské morální odpovědnosti angažovat se v humanitárních intervencích po celém světě na úkor obnovy svého systému jaderného odstrašení založeného na raketách Trident. O našich závazcích v Iráku a Afghánistánu se nediskutovalo jako o ukázce globálního vlivu, ale jako o negativní zkušenosti, která poukazuje na limity našich možností.
Blíže Evropě, dále od Ameriky
Jak daleko bylo toto přehodnocování vztahů Británie s vnějším světem reflektováno mezi předními vládními představiteli bylo nicméně těžké změřit. Tedy až do včerejška, kdy ministr zahraničních věcí David Miliband přednesl jeden z nejvíce eurofilských a zároveň nejméně atlantistických projevů, které kdy nějaký ministr britskému publiku adresoval od převzetí moci labouristy před 12 lety.
Tím, že připravuje Británii na to, aby realizovala svou zahraniční politiku primárně skrz EU, Miliband ve skutečnosti tyto „zvláštní vztahy“ pohřbil. Trval sice na tom, že Evropa „není náhradou za partnerství Británie se Spojenými státy,“ ale vše ostatní, co uvedl, směřovalo k samému opaku. Spojené státy se vyprofilovaly jen jako další mocnost. „Naším kontinentem je Evropa,“ prohlásil.
Spojenci evropské sympatie
Je samozřejmě tragické, že ve chvíli, kdy její autorita klesá, tato vláda – nebo alespoň její ministr zahraničních věcí – v sobě objevuje Evropana. A pokud si Miliband chtěl tímto projevem spíše zvýšit šance na získání postu v EU, než srozumitelným způsobem přeorientovat vládní politiku, konec konců, na tom sotva záleží. To čeho jsme právě svědky, je spíš případ dalšího žalostně špatného načasování.
I když převážná část našeho diplomatického a obranného establishmentu přijímá Evropu jako logický prostor pro uplatňování britského vlivu, vypadá to, že ve volbách zvolíme tu nejeuroskeptičtější vládu od našeho vstupu do EU. Ve chvíli, kdy Británie mohla konečně splynout s evropským hlavním proudem, plave David Cameron proti toku dějin. Spojence má pouze na okraji. Jedinou útěchou pro proevropsky orientované Brity tak musí být, že dříve než se Cameron pustí do Bruselu, tak na evropské otázce ztroskotá doma.
PO SCHVÁLENÍ LISABONU
Prosadí Británie své kandidáty do čela EU?
Implementace Lisabonské strategies sebou přinese vytvoření funkce Prezidenta EU a Vysokého představitele pro zahraniční politiku. Dvě ze jmen, která se v souvislosti s oběma nejvyššími posty v EU objevují, jsou britská. Oba možní kandidáti – bývalý premiér Tony Blair na funkci prezidenta a současný ministr zahraničních věcí David Miliband na pozici Vysokého představitele — jsou členy labouristické strany a ani jeden z nich oficiálně svou kandidátku neoznámil. Ve skutečnosti Miliband trval na tom, že kandidovat nebude. Komentátoři však toto tvrzení brali s rezervou. Na jeho pozoruhodně proevropský projev z počátku tohoto týdne, by se, jak poznamenal jeden britský deník, dalo nahlížet jako na „působivou žádost o práci.“ V každém případě je jedno jisté. V záležitostech EU budou vždy fungovat kvóty. Pokud jednu ze dvou top funkcí získá Brit, tak ta druhá určitě půjde kandidátovi z jiné členské země EU.
